Noví čeští autoři vyrostli na internetu. Experimentu ale nehoví

30. červen 2016
Liberatura

Básník Petr Štengl vydal před několika lety sbírku Spam, v níž se objevily i básně, které autor protáhl překladačem. Texty putovaly z češtiny do haitské kreolštiny a zase zpátky, cesta básně zdrtila, stal se z nich takzvaný glitch art. Jaké podoby má ještě autorská fascinace novými médii u nás? A co to vypovídá o budoucnosti tuzemské literatury? V knize Česká literatura a nová média po tom bádá literární teoretik Karel Piorecký.

Experimentů byste u nás mnoho nenašli, myslí si host Liberatury a autor knihy právě vyšlé v nakladatelství Academia. Česká literatura pamatuje hyperaktivní román Markéty Baňkové Město, ve kterém se putovalo alternativami příběhu pomocí odkazů, nebo velkolepý, i když víceméně neúspěšný projekt MOBILYRICS Petra Odilla Stradického ze Strdic (dnes Petra Stančíka). To ale neznamená, že by Češi nehověli novým médiím. Vidět je to třeba na literárních serverech, jako je Písmák.cz nebo Totem. Obě platformy fungují překvapivě dlouho a dokázaly vygenerovat celou jednu básnickou generaci. A taky spoustu emočního odpadu, ale to možná není kontraproduktivní.

Karel Piorecký si všímá, že literární servery, tedy sociální sítě lidí s ambicemi psát (nebo si minimálně vylít srdéčko), v Česku lákají daleko větší množství lidí než například v sousedním Německu. Co to znamená? Jsme snad národ spisovatelů? Piorecký spíš uvažuje, že literární servery u nás nahrazují nedostatek kurzů tvůrčího psaní.

Poslechněte si poslední Liberaturu a dozvíte se, proč v Japonsku tak frčí SMS romány a co můžou nová média přinést literatuře do budoucna!

03660559.jpeg
autoři: Karolína Demelová , Jonáš Zbořil
Spustit audio