Nový lesbický časopis AGENS. Ano, v Rusku!

Úvodem, můžeš nám vysvětlit název magazínu? Co AGENS znamená?
V překladu to znamená něco jako pohyb, hnací síla.

Kdo stál u zrodu myšlenky, vydávat magazín pro lesby?
Já a umělecká ředitelka Anna Raslikova jsme si o tom povídaly a asi na potřetí jsme si řekly, že začneme vydávat lesbický časopis, protože žádný v Rusku nemáme. Vloni v srpnu to ale nebylo pro ruská média zajímavé téma, určitě ne tak jako teď. LGBT témata nebyla populární. Celkově média nepřinášela příběhy LGBT rodin, úspěšných gay osobností. Samozřejmě o homosexuálech psali, ale jejich orientaci nezmínili. Chyběly nám tu vzory. Naším časopisem chceme ukázat právě tyto vzory mladým ženám, které jsou zmatené nebo se bojí. Chceme udělat něco pro komunitu, ukázat lásku mezi dvěma ženami. V srpnu jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Finančně nás podpořili naši přátelé, další lidé se postupně přidávali a trvalo nám to sedm nebo osm měsíců, než jsme vydali pilotní číslo.

Jak už jsi říkala, finančně vás podpořili přátelé. Z vydávání časopisu tedy nemáte žádný zisk?
Ano, nemáme z toho žádný zisk, pracujeme pro tu myšlenku. Potřebujeme peníze vlastně jenom na samotný tisk nebo na photosession. Můžu říct, že pilotní vydání bylo nekomerčním projektem. Samozřejmě je naším cílem odejít z našich zaměstnání a žít jenom z práce na tomto magazínu, teď to ale možné není. Pro reklamu je to neprobádaná oblast a těžko se firmám vysvětluje, proč by si měly u nás zadat reklamu. Ale už teď pozorujeme zlepšení v tomto směru a doufáme, že do konce roku se to ještě posune dál a náš projekt bude ziskový a nebudeme mít problém s financováním.

Můžeš nám říct víc o obsahu?
Pilotní číslo obsáhlo všechno: otiskli jsme množství textů a fotografií. A protože jsme nevěděli, o jaké materiály je zájem, rozhodli jsme se udělat pokus a uveřejnit v magazínu všechno, co nás napadlo. Takže všechno počínaje módou přes psychologii až po coming out na pracovišti. Uveřejnili jsme například taky přehled míst, kde můžou LGBT lidé sportovat. Existuje mnoho míst, kde si tito lidé můžou zahrát volejbal, basketbal, zacvičit jógu nebo fitness, ale málokdo o tom ví. Nebo máme rozhovor s holkama, které založily nejúspěšnější lesbický klub v Moskvě. S tímto podnikem začala nová éra lesbických klubů. Dobrá hudba, lidé, vlídná atmosféra. To Moskva předtím nezažila. Taky jsme měli rozhovor o možnosti studia pro LGBT lidi v zahraničí a taky o lesbických účesech.

Obálka časopisu AGENS|foto: Oficiální Facebook AGENS

Povídali jsme si taky se třemi postaršími gayi, které jsem potkala v Arizoně. Mluvili o tom, jak se žilo gayům v USA před 40 lety. Myslím si, že Rusko je teď v podobné situaci. Takže doufáme, že za 40 let se to v Rusku zlepší. Věnujeme se taky mladým filmovým režisérům. Máme tu LGBT filmový festival Bok po boku, kde minulý rok promítali šest krátkých filmů s LGBT tematikou. My jsme udělali rozhovor s každým z režisérů těchto snímků. V neposlední řadě jsme dali prostor článkům o sexu, mluvili jsme s gayi, lesbami, bisexuálními i hetero lidmi. V samostatném článku o bisexualitě jsme vlastně dospěli k tomu, že tito lidé jsou v Rusku ještě víc diskriminovaní než gayové či lesby. Že nejsou akceptováni z řad heterosexuálů ani homosexuálů, jejich orientace se bere na lehkou váhu.

Je magazín AGENS myšlen jenom jako zdroj informací, nebo jeho vydávání můžeme považovat i za aktivistické gesto?
Nejsme nijak politicky aktivní. Nejsme ten typ lidí, co vychází do ulic s vlajkami. Myslím si, že problém v Rusku není ve vládě nebo v zákonech, ale v lidech samotných, v jejich vnitřní homofobii. Mnoho gayů a leseb není smířeno se svou orientací, bojí se s tím vyjít ven. Chceme ukázat mladým ženám, že tak můžou udělat a být přitom úspěšné. Proto chceme přinášet příběhy úspěšných lidí, kteří se nebojí přiznat svou orientaci. To připravujeme do červnového vydání. Lidé tu potřebují najít důvěru v sebe samé, musí si věřit.

Jaké byly reakce po vydání prvního čísla?
Byly mnohem lepší, než jsme očekávali. Na Facebooku a na nejpopulárnější ruské sociální síti V kontaktu jsou v komentářích lidi často hodně krutí. Na stránce We love Russia se objevila informace o nás a reakce tam vlastně žádná nebyla. A to pro nás bylo znamení, že je to pro lidi neutrální téma. Myslím, že tak 85 procent reakcí a komentářů bylo pozitivních nebo neutrálních. Dokonce i největší ruský homofob Vitalij Milonov, který stojí za anti-homo zákonem v Petrohradu, řekl, že neexistuje žádný zákon, který by mohl vydávání našeho časopisu zakázat. Dodal ještě, že by ale bylo lepší, kdyby se začal vydávat nový časopis o kočkách. Jeho reakce zase nebyla tak špatná, to pro nás mnoho znamenalo. Můžu říct, že to tu hodně zarezonovalo. Mnoho ruských médií o nás informovalo a reakce lidí nebyly negativní.

Je skvělé, že zpráva o vydání vašeho časopisu obletěla celý svět.
Jde o to, že politicky aktivní LGBT lidi jsou někdy moc agresivní. A v našem magazínu vidí, že tito lidé jsou vlastně úplně normální – zajímají se o kulturu, mají své sny atd. Neprotestujeme v ulicích, jenom vydáváme časopis.

Z časopisu AGENS|foto: Oficiální Facebook AGENS

AGENS je jediným časopisem pro lesby, existuje něco pro muže?
Vím o jednom tištěném, vychází dvakrát do měsíce. Jsou tam tipy, kam zajít, o nočním životě a je jenom pro gaye. Druhý časopis pro muže – Kvir – vycházel v tištěné podobě do prosince, teď existuje už jenom na internetu.

Proč je na titulce časopisu AGENS upozornění, že je jenom pro starší 18 let?
Otiskli jsme fotografii s ženskou bradavkou, to je ten důvod. Chceme být zadobře s vládou, snažíme se dělat všechno pro to, abychom mohli dělat to, co děláme. Jsme rádi, že můžeme psát, o čem chceme, a jestli by něco z toho neprošlo připravovaným zákonem, který zakazuje propagaci homosexuality, tak tam radši dáme upozornění, že je to 18+.

Můžeš nám říct něco víc o životě LGBT komunity v Rusku nebo v Moskvě? Protože my se tady z médií dozvídáme prakticky jen o samých problémech, např. že neonacisté vtrhli do baru a zbili několik lidí atp. Je to opravdu tak špatné?
Podle mě to není tak špatné, ale to je můj názor. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla. Myslím, že hodně gayů a leseb z komunity není tolik otevřených ohledně svých vztahů a orientace. Takže se vlastně můžou pohybovat svobodně a nic se jim neděje. Možná když se pokusíš být specifičtější, odpovím ti spíš.

No nevím, kolik je třeba v Moskvě gay klubů a barů?
Myslím, že takových 8 až 10 klubů a 10 gay nebo gay friendly barů. Hodně podniků je taky v Petrohradě. I v menších městech najdeme gay kluby a bary, ale často nejsou přímo označeny na dveřích venku, často se jen ví, že jde o gay podnik. V Petrohradě máme taky gay a lesbický filmový festival, který putuje v průběhu roku po různých městech. Nedávno se v Moskvě promítaly 4 nebo 5 dní filmy z tohohle festivalu.

Říkala jsi, že se neřadíte mezi ty, kteří mávají gay vlajkami. Ale přece jen, když se konají v Moskvě prides, často dochází k problémům s policií. Vy se o tyhle akce nezajímáte, nebo jak to vlastně je?
Víte, tyhle prides nejsou jako v Evropě nebo ve Státech, není to oslava. Jde víc o politickou věc, o boj za práva. Ale pořád je tu hodně holek a kluků, kteří si prostě chtějí žít svoje životy a nechtějí se podobných akcí účastnit, nechtějí bojovat touhle cestou. Bojují svojí vlastní cestou, chtějí být úspěšní, vyhrávat olympijské medaile, vychovávat děti… V Rusku najdete spoustu lesbických rodin s dětmi, třeba pro zářijové číslo časopisu připravujeme materiál právě o nich. K našemu překvapení se nám hodně rodin ozvalo. Třeba v menším městě Magnitogorsk žije lesbická rodina s dvěma dětmi. Obě ženy chtějí vystoupit veřejně, ukázat svoje tváře, zveřejnit jména. Tohle je ten nejsilnější příklad pro všechny gaye a lesby a tohle je taky cesta, jakou chceme na našem časopisu pracovat.

Ty osobně nemáš nějaké zkušenosti s násilím? Vždyť ty jako šéfredaktorka lesbického časopisu jsi veřejně známá…
Ne, díky bohu nemám problémy. Nevyhodili mě z práce atd., to, co se stává. Pracuju ve velké IT společnosti a moji kolegové mi posílali gratulace k vydání časopisu. S přípravou časopisu mi pomáhají třeba i rodiče, což nás hodně sblížilo. Vlastně jsme se o homosexualitě nikdy moc nebavili, ale v Rusku jde spíš o to, co děláte, ne o to, koho milujete nebo s kým spíte. Nejde o hlavní téma, které přijde na přetřes v diskuzích ve společnosti a v rodině.

Co je podle tebe důvodem netolerance vůči LGBT komunitě v Rusku? Je to církev, nebo něco jiného?
Církev jo. Církev měla v minulých letech velký vliv. Ale myslím, že nejde o hlavní důvod, stejně tak jako vláda není hlavní důvod. Tak třeba když jste ženou středního věku někde z menšího města, třeba Magnitagorsku, a neznáte žádného gaye ani lesbu, jediné, co znáte, je obrázek z televize. A ten ukazuje agresivní a politický boj gayů a leseb za svá práva. Tak pak je jasné, že tihle lidé nemají gaye a lesby rádi, protože znají jenom je. Když se daly do pohybu události kolem zákona zakazujícího propagaci homosexuality, pořád šlo o nějaké bojování. Myslím, že lidé v Rusku jsou unaveni bojováním, válkami, revolucí, že prostě chtějí jen v klidu žít. Jak řekl Harvey Milk: „Prosím, otevřete se přátelům, rodičům, kolegům“ – myslím, že tohle může změnit všechno.