Oklamaný Sofie Coppoly provokuje přímočarostí. Ženská perspektiva dnes divákům nestačí

z filmu Oklamaný
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy z filmu Oklamaný

Po premiéře v Cannes získal film Sofie Coppoly převážně pozitivní ohlasy. Zábavný thriller podle nich pozoruhodně obrací perspektivu od mužského hrdiny k ženským postavám už jednou zfilmovaného příběhu. Zároveň ale startovala debata, která dnes pomalu převládá nad původně spokojenými recenzemi. Jedna divačka prý přímo při odchodu z premiérové projekce na festivalu v Cannes prohlásila, že Oklamaný je „completely useless“. Perfektně to vystihuje, jakým způsobem ho dnes lidé kritizují.

„Useless“ není špatný, nedotažený nebo odbytý, ale neužitečný, nepoužitelný. Většina komentářů k Oklamanému totiž jako by se omezila na dva problémy – do jaké míry je film feministický a proč v něm nevystupují žádné černošky. Jejich autoři se snaží Oklamaného „použít“ k debatě o reprezentaci žen a rasových menšin v popkultuře a potažmo jejich pozici v celé společnosti. Snímek se ale takovému uchopení sám vzpírá – je na to zároveň příliš jednoduchý i příliš složitý.

Coppola Oklamaného natočila podle stejnojmenného románu Thomase Cullinana, který se odehrává za války Severu proti Jihu. Vypráví o desátníku McBurneym, který se s těžkým zraněním nohy ocitne v jižanském dívčím internátu obývaném výhradně ženami. Román už jednou adaptoval Don Siegel (v roce 1971) a do hlavní role obsadil Clinta Eastwooda. Děj filmu Coppoly se jeho verze drží poměrně těsně. Liší se ale mimo jiné v tom, že tu chybí postava černošské služebné Hallie. Téma amerického rasismu a otrokářství se smete ze stolu hned na začátku zmínkou, že z internátu „otroci odešli“. V románu je navíc postava učitelky Edwiny míšenka a své částečně černošské kořeny před ostatními ukrývá. V obou filmových verzích je ale obsazená bělošskými herečkami a o jejím rasovém původu v nich nepadne ani zmínka.

z filmu Oklamaný

Coppola své rozhodnutí obhajuje vlastně celkem racionálně. Tvrdí, že nechce přistupovat k tak náročnému tématu, jako je černošské otroctví ve Spojených státech, příliš lehkovážně, a podotýká, že „na moje filmy se dívají dospívající dívky a tohle není ztvárnění afroamerické postavy, jaké bych jim chtěla ukázat“. Přinejmenším je to pozice autorky, která si dobře uvědomuje limity látky, se kterou pracuje. Navíc některé interpretace filmu ukazují, že v příběhu z amerického Jihu může být rasová problematika intenzivně přítomná i v případě, kdy v něm přímo nevystupuje žádná černošská postava.

Nejednoznačná je i otázka, jak moc je Oklamaný feministický film. Nejvyhrocenější recenze tvrdí, že starší adaptace s Clintem Eastwoodem byla „záludně sexistická“ a démonizovala ženské postavy. Nová verze má naopak být příběhem o tom, jak se ženy chopí moci, který je plný „feministického vzteku“. Obě tyto interpretace se dost těžko obhajují. Siegelův film byl spíš nihilistický než sexistický. Eastwoodův McBurney byl vykreslený jako vypočítavý manipulátor a lhář, který zneužívá pohostinnosti obyvatelek internátu. Pro ně byl naopak projekčním plátnem tužeb a nadějí spojovaných s muži, kteří v době války téměř úplně zmizeli z jejich životů. Ženské postavy ve filmu rozhodně nebyly o nic slabší nebo démoničtější než ty mužské, ať už to byl McBurney, nebo posádka jižanských vojáků, kteří se v jedné scéně chtějí v internátu usadit a zjevně mají zálusk na jeho obyvatelky. Oba filmy navíc končí úplně stejně, takže nedává úplně smysl mluvit o tom, že v jednom se ženy chopí moci, zatímco ve druhém jsou démonizované.

Ženská perspektiva Coppoly je jemnější a důmyslnější. Její Oklamaný je v první řadě mnohem víc dekorativní film než ten Siegelův. Autorka pracuje s tlumeným přirozeným světlem a vytváří s jeho pomocí vizuálně uhrančivé obrazy exteriérů zahrady kolem internátu i interiérů dívčí školy samotné. Zároveň je to film fascinovaný ošacením. Nejenže se tu postavy ukazují v elegantních dobových kostýmech, ale o šatech se tu i mluví a mnoho se jimi naznačuje. Coppola také rozvinula dva momenty ze staršího filmu, které se týkají tradičně „ženských“ prací použitých v morbidních souvislostech. Vaření se může stát prostředkem k vraždě a zašívání se hodí nejen při opravách oblečení, ale také při ošetřování ran nebo zavírání pytlů na mrtvoly.

z filmu Oklamaný

Tohle okouzlení povrchem není tak opulentní jako ve starším filmu Coppoly Marie Antoinetta, ale má podobný smysl. Marie Antoinetta ukazovala, jak se dvorská etiketa pokouší z mladé ženy udělat vzornou pokojovou květinku paláce ve Versailles. Film stavěl proti sobě mladou hrdinku jako svobodnou a svéprávnou bytost na jedné straně a společenská pravidla, která ženám vnucují určitý způsob vystupování, určitá tabu a naopak očekávané modely chování. Totéž můžeme zahlédnout i v drobných kontrastech v jednání hrdinek Oklamaného. Když do jejich mikrosvěta pronikne McBurney, jeho přítomnost je nutí různě vyjednávat mezi tím, co se od nich očekává, a tím, co by samy chtěly. Obzvlášť postava ředitelky slečny Marty, skvěle ztvárněná Nicole Kidman, předvádí široce odstíněný rejstřík reakcí, z nichž některé dodávají filmu ironický nadhled.

To, co Coppolu evidentně zajímá, není „feministická vzpoura“, ale naopak to, jak jsou ženy nuceny dělat kompromisy ve světě, který je pasuje do pozic pasivních obyvatelek domků pro panenky. K tomuto tématu se ve svém novém filmu dopracovává mimo jiné tak, že ořezává a zjednodušuje ty prvky předlohy, které do něj nezapadají. Včetně postavy černošské služebné a motivu smíšeného rasového původu jedné hrdinky. Kromě nich ale v nové verzi chybí třeba motiv incestního vztahu mezi slečnou Martou a jejím bratrem, který je v Siegelově verzi naznačen.

Coppola díky tomu vytvořila film, který je na první pohled až nečekaně jednoduchý. Už tak dost přímočarý příběh Siegelovy verze ještě ukrátila o jednu postavu a další hrdiny o něco zjednodušila. Tento jednoduchý film nicméně vznikl v době, kdy se naopak žádá co největší složitost a vrstevnatost. Když se Coppole vyčítá, že škrtla postavu černošské služky, je to argument, který upozorňuje na něco, co ve filmu není, ale podle kritiků by mělo být. Ty nejdrsnější kritiky dokonce mluví o tom, že pokud ve filmu není akcentovaný rasismus, ztrácí smysl i to, že se film zabývá genderovými otázkami (Eva Svobodová na A2larmu píše: „Sladká genderová limonáda plná emancipace vám ale zhořkne v puse ve chvíli, kdy zjistíte, že Coppola oproti předloze vyhodila dvě černé postavy.“).

Čtěte také

Namísto koncentrovanosti na jeden problém se tu žádá, aby se nezapomnělo na jiné problémy, které by s příběhem filmu mohly souviset. Rozhodnutí Coppoly škrtnout služebnou Hallie určitě není projevem nějakého vědomého či neuvědomělého rasismu. Spíš je to gesto, které může dnes působit staromódně, protože se snaží o maximální soustředěnost na jeden aspekt. Právě přímočarost filmu vadila i některým kritikům, kterým o rasovou a genderovou diverzitu vůbec nešlo. Oklamaný je popisován jako film, který je „dějově řídký“ nebo „underwritten“. V podstatě to znamená opět jen to, že kritikům vadí, že toho ve filmu není „víc“. Ohlasy na nový film Coppoly tak ukazují, že popkultura je dnes svými konzumenty „používána“ jinak, než byla dřív.

Hodnocení: 83 %