Opilý chlap s krumpáčem? „Nesmysl, důležitá je úcta k zemřelým a nekopnout do lebky,“ říkají pražští hrobníci
S povoláním hrobníka se pojí řada legend. Veřejnost si je často představuje jako alkoholiky-podivíny, kteří po nocích vybírají lidské hrobky. „To je hloupost, alkoholik by tu dlouho nevydržel,“ vysvětlují mi hned v úvodu našeho putování hrobníci z pražských Olšanských hřbitovů Jirka s Lukášem.
„Teď pozor, budeme posouvat. Hlavně pozor na nohy.“ Těžká žulová deska se pomalu sune po dřevěných kůlech a my nahlížíme dovnitř starobylé hrobky. Sluneční paprsky osvěcují stovky kostí a vybělených lebek. Jsou poskládány s až hrůzu budící pečlivostí. „Kolik tam může být lidí?“ ptám se svých průvodců. „Těžko říct, klidně takových tři sta,“ říká Jirka.
Vybrat všechny kostičky
„Vždy když máme nějaký starý hrob, o který se nikdo nestará, skončila mu nájemní smlouva a je třeba ho uvolnit, tak vybereme kostičky a ukládáme je do společného pohřebiště, jako je toto. K tomu slouží předem určené hroby. Samozřejmě bychom měli vždycky vybrat všechny kosti, nemělo by se stávat, aby v hlíně nějaké zůstávaly. Na to si musí dávat dobrý hrobník pozor,“ doplňuje svého parťáka Lukáš.
I u tohoto rázovitého chlapíka platí, že je pro něj hrobařina posláním. „Já hrobníka nedělám, já hrobník jsem,“ objasňuje Lukáš hned v úvodu. „Dřív jsem dlouho dělal u dopravního podniku, no a pak se to nějak sešlo, že mi umřel tatínek a já se dostal sem. Dost jsem o tom přemýšlel a tohle je práce, která přesně odpovídá mojí povaze. Hrobařina je spolu s prostitucí a zlodějnou ta nejstarší profese na světě, troufám si říct, že je to v současný době jedna z posledních slušných prací pro chlapa,“ říká Lukáš. Více než jinde i zde platí, že se člověk učí především praxí. „Samozřejmě existuje hrobnický kurz, ale naučí vás to zejména rutina a starší parťáci,“ dodává milovník skupiny Pink Floyd.
Na obou mladých mužích je vidět, že se jim stala hrobařina hlavní náplní jejich života. „Dřív jsem dělal u kominíků, ale tohle mě baví mnohem víc. Spojuje to přírodu, službu lidem i tradice. Nedávno jsem se stal tady na Olšanských hřbitovech vedoucím a teď se navíc připravuju na kurz stavitele hrobek, přítelkyně si ze mě kvůli tomu pořád dělá srandu,“ říká Jirka. Jeho parťák dodává ještě jeden důležitý předpoklad pro vykonávání této profese. „Kromě toho, že byste tu práci měl mít rád, tak byste neměl mít moc rád peníze, protože ty výdělky jsou tady opravdu malinký.“
Následovníci svatého Rocha
„Já sám si dost čtu o historii a náboženství, snažíme se držet hrobnické historie, čerpáme především z těch starejch hrobnickejch bardů, které navštěvujeme a snažíme se je potěšit a něco od nich zjistit. Samozřejmě uznáváme i našeho patrona, kterým je svatý Roch, ten tu má i zasvěcenou kapli,“ říká Lukáš. „Dokonce jsem si sestavil takových šest pravidel, která by měl hrobař dodržovat, ale ty vám povím až později.“ Nezbývá tedy než nasednout do služební dodávky a spolu s Lukášem a Jirkou na obhlídku Olšanských hřbitovů.
„Na hřbitově, tam se potkáme všichni,“ začíná naši exkurzi Jirka. Míříme do jedné z nejodlehlejších částí hřbitova a Jirka právě dostal zprávu od kolegyně, že mají přijít pozůstalí dohodnout detaily uložení nebožtíka. „Je to muslimský pohřeb, což s sebou samozřejmě nese kvůli jejich víře určitý zvláštnosti. Chtějí být pohřbení do 24 hodin, chtějí, aby byl hrob orientovaný směrem k Mekce, a stačí jen jednoduchý náhrobek. Další zvláštností je, že při pohřbu můžou se samotného ukládání účastnit jenom muži. Tady na Olšanech máme zatím 71 muslimských hrobů, tohle bude číslo 72.“
Tím se dostáváme k dalším zvláštnostem. „Samozřejmě i tady jsou různé trendy, třeba nedávno se razilo takové pravidlo, že se bude země rozehřívat a že nebudeme kopat do zmrzlé půdy, ale spíš bych řekl, že se lidem kopat prostě nechtělo. Jinak jsou tu samozřejmě různé náboženské okolnosti – máme tuto muslimskou část, pak tu máme pravoslavnou část, pravoslavný pohřeb ostatně dneska zažijeme, pak máme část, kde jsou pohřbívaní takzvaní světští, ti mají zase rádi dost výrazné náhrobky, my se podle toho taky orientujeme, v jedné části je pohřbená známá světská rodina Vocásků, tak tomu orientačnímu bodu říkáme ‚u Vocásků‘,“ vysvětluje Jirka.
Blíží se dnešní očekávaný pohřeb, a proto se i my musíme jít připravit. Jirka s Lukášem odjíždějí do kanceláře, převléknout se do černého stejnokroje, já fasuji alespoň černé sako. U připraveného hrobu nedaleko pravoslavného chrámu potkáváme i další hrobníky. Celkem se nás schází osm. „Vykopat hrob trvá většinou jeden den, samozřejmě ale závisí na tom, kolik tam bude kamení, jaká je půda a podobně. Není to ale jen o kopání, člověk u toho musí přemýšlet, a tak si usnadní práci. Navíc, když otvíráme hrobku, tak ten kámen má klidně tunu, tam je přemýšlení na místě. Nikdo nechce přijít o prsty, o nohu, život,“ říká hrobnický předák.
Úrazy hrobaře Severy
A jaké úrazy se hrobníkům stávají nejčastěji? „Samozřejmě je to různé, můžou to být různá zranění při kopání, ale byl tady starý hrobnický bard jménem Severa, ten dělal hrobníka od šestnácti a byl takovým sběratelem nejrůznějších úrazů a příhod. Stoup si na mokrou leštěnou desku, podjely mu nohy, spadnul do čerstvě vykopaného hrobu a udělal si otevřenou zlomeninu ruky. On těch úrazů ale měl mnohem víc, dost to souviselo s jeho povahou,“ vzpomíná na hrobnickou legendu Jirka.
Na hřbitově je i uprostřed města nezvyklé ticho. Ani se nechce věřit, že jsme blízko nejrušnějších pražských křižovatek. Pro hrobnického mistra Lukáše tak zůstává jeho pracoviště i jakousi oázou v ruchu velkoměsta. „Ta dnešní přetechnizovaná, uspěchaná doba je mi zbytečnou. Jsem tolerantní, ale nepotřebuju ji. Tady je klid, častokrát se cítím na hřbitově mnohem líp než tam venku v tramvaji,“ popisuje svoje pocity Lukáš.
S úderem dvanácté začíná v blízkém pravoslavném chrámě pohřeb. Hrobníci si zatím krátí čekání pokuřováním nebo vyprávěním. Nadešel tedy čas na slíbená Lukášova pravidla dobrého hrobníka: „První pravidlo – nezranit sebe nebo kamaráda. Druhé pravidlo – nedři se, jenom, co ti půjde. Třetí pravidlo – ať to, co děláš, není příliš vidět, přijde bába a bude řvát. Čtvrté pravidlo – ať ty sám nejsi moc vidět, přijde chlap a začne se ptát. Páté pravidlo – všechny parťáčky po hřbitově neustále navštěvuj a každého slušně zdrav. Šesté pravidlo, doplňkové – když by hrozilo, že by jsi zranil sebe nebo kamaráda, tehdy se výjimečně i dři.“
Šíbra, poklice, kasička a hřeben
Příbuzní zatím pomalu opouštějí chrám a za asistence hrobníků odnášejí rakev s nebožkou k čerstvě vykopanému hrobu. Pravoslavný pop nad hrobem žehná zemřelé na poslední cestu, pozůstalí symbolicky hážou první kusy hlíny. Hrobníci přinášejí věnce a po odchodu smutečního průvodu postupně zahazují hrob. Sehrané čtveřici to zabere asi čtyřicet minut. Ptám se zatím dohlížejícího Jirky na hrobnický slang. „Tak určitě je. U otevírání hrobky můžete udělat šíbru nebo poklici. Poklice je puklina, šíbra znamená, když ulítne roh nebo větší kus. Lebce říkáme kasička nebo šéra. Hrudní koš je hřeben.“
Na každého působí přítomnost mrtvých jinak. „Zní to sice divně, ale já když dělám exhumaci, tak dostávám hroznou chuť k jídlu, prostě dostanu hlad. Špatně se mi vlastně udělalo jen jednou,“ říká Jirka. Po zakopání hrobu a pietní úpravě místa i proto míříme do kanceláře hrobníků, kde mají hrobníci zázemí, možnost něco zakousnout a zejména svoji milovanou společnici – samičku krajty mřížkované zvanou Áda. „Koupili jsme si ji společně na svatého Valentýna a připravili pro ni akvárko. Je to takový náš miláček, ale je to i velkej strašpytel, kterej se snad bojí i myší,“ vysvětlují mi hrobníci v kanceláři.
Je to proti přírodě
Celou dobu si přes specifický humor všímám i zvláštní úcty, kterou hrobníci chovají k zemřelým. Napadá mě proto, jak mistři svého oboru pohlížejí na kontroverzní výstavu Bodies. „Ani se mě neptejte, co si o tom myslím. Je to věc, která by neměla být, natož abych na ni šel. Jednak jsou to ostatky konkrétních lidí, jednak tušíme, jaký je původ těch těl,“ říká rezolutně Lukáš. „Přijde mi nesprávný vystavovat lidské tělo pro peníze. Je to až nelidský. Je to proti přírodě,“ dodává jeho parťák.
Dnes nás už žádný pohřeb nečeká, kolem třetí hodiny mají Lukáš s Jirkou padla. Nezbývá než se s těmito rázovitými, sympatickými chlapíky rozloučit. A jak vlastně takové hrobnické sbohem vypadá? Příznačně. „Tak ať nás dlouho nepotřebujete,“ uzavírá naše společné putování Lukáš.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
