(Osvícené) rozčarování

Natočit film o osvobozování a vymaňování se z konvencí není nic jednoduchého. A Blažené bytosti jako by to potvrzovaly. Film vychází ze dvou standardních postupů, kterými hrdiny seznamuje s jinakostí, jež je má uvolnit a osvobodit. Je to změna prostředí (v tomto případě se jedná o odjezd do Indie) a změna lidí v hrdinově okolí. Setkání s prosťáčkem ve filmech jako např. Fany nebo Rain Man je ideálním příkladem vyprávění tohoto druhu. Filmové dvojice jsou vůbec oblíbeným filmařským prostředkem, protože postavy můžou živě reprezentovat střety názorů a přístupů. Dvojice mají rádi i diváci - stačí z řady akčně-detektivních parťáků jmenovat třeba hrdiny Smrtonosné pasti, pokud nesáhneme rovnou po klasice typu Laurela a Hardyho.

Blažené bytosti|foto: CinemArt

Hrdina Blažených bytostí, prosťáček Maxime (Romain Duris) uteče z psychiatrického ústavu Champ Fleuri a zamíří do Paříže, kde hned první den narazí na amerického yupíka Jacka Lesterhoofa (Jean-Marc Barr). Díky okolnostem jejich setkání může Maxime Jackovi předvést své překladatelské schopnosti a znalost lidí. Maximův pud vyřknout všechny poznámky k lidem a námitky proti nim ale Jackovi vzápětí zkazí kšeft. (Kritizovaným je totiž Jackův obchodní partner.) Oba hrdinové se ocitají na nové výchozí čáře. Musí se svým životem něco udělat. Musí se vzbouřit konvencím, změnit se. Vyrazí do Indie. Maxime tam hledá dívku, o které několik let sní, duševní rovnováhu bez prášků a Jack hledá poutnickou očistu Východu.

Problematická je podle mého názoru každá částečka filmu. Někde jsou autoři nepříjemně tezovití (nepopřou papírový rozvrh filmu, který udává základní zápletku) jindy nijací, neurčití. Záměr filmu, kterým měla být kritika společnosti, se nenaplnil. Vyjma jednoho momentu: Jack se snaží, ale nemůže dosáhnout své duchovní obrody. Povrchní turistické napodobování zvyků, které vidí u Hindů, mu v tom samozřejmě příliš nepomůže. V duchu zůstává Jack stejný.

Blažené bytosti|foto: CinemArt

Konec filmu lze vykládat jako vzepření se proti zavedenému osudu. Cesta za blažeností vedla v obou případech k docela jinému konci, než si představovali hrdinové (i diváci). Minimální možnost změnit nespokojenost spočívá v tom, že se buď s životem spokojíte, nebo ho skončíte. Buď se spokojíte s tím, že hledáte, nebo propadnete depresi z toho, že nenalézáte.

Rozhodujícím popudem pro zařazení filmu do distribuce byla jistě osoba Jean-Marca Barra. Má svůj okruh obdivovatelek a v červenci byl předsedou poroty MFF ve Varech. Kritik Milan D. Klepikov to ostatně ocenil slovy: "...komorním Karlovým Varům může bez větší újmy na prestiži (doufejme) projít i tak kuriózní nápad, jakým bylo postavit do čela poroty roztomilého francouzského herce a podprůměrného amatérského filmaře Barra..." (Film a doba). Souhlasím.

Blažené bytosti|foto: CinemArt

Formálně je film nezajímavý. Pohybuje se na okraji manifestu Dogma (jeho certifikát nemá), ale nepřináší z tohoto rozhraní nic nového. Odlehčuje komickými prvky, ale dobrý smysl pro humor nemá. V druhé polovině filmu, která se odehrává celá v Indii, se žádný dobrý fór neobjeví. Možná to byl záměr, jdoucí proti módnímu trendu rádoby nezávislých komedií, které zobrazují "globální" setkání lidí, ze stále ještě "lokálních" kultur, čímž je vyřízeno poselství obsahu a dál se není proč takovou "legrací" zabývat. Autoři ale nenašli nic, čím by takový humor, ždímající rozíly mezi kulturami, nahradili. Obsah filmu mě nepovznesl, aspoň ne tak, jak si to představovali autoři - název Being light má podle Arnolda také vyjadřovat jakési osvícené rozčarování.

Blažené bytosti (Being light, Francie-Indie, 2001). Námět, scénář, režie a "realizace" - tedy i kamera: Pascal Arnold, Jean-Marc Barr, hrají: Romain Duris, Elodie Bouchezová, Jean-Marc Barr, Isabelle Candellierová ad. Česká premiéra: 5. prosince 2002, uváděno s animovaným předfilmem Bubáci od Marie Procházkové.