Ovlivňuje trauma holokaustu i třetí generaci přeživších? „Až jako teenager jsem se dozvěděl o osudu prarodičů“

7. květen 2020

Před dvěma lety jsme přinesli rozhovor s Ivanem Rektorem, neurologem, který se zabývá transgeneračním přenosem traumatu přeživších holokaustu – jestli se traumata mohou přenášet geneticky. V současné době zkoumá se svým týmem už třetí generaci. Na téma jsme se tentokrát rozhodli podívat z perspektivy účastníků výzkumu a zaznamenat fragmenty tří rodinných příběhů zástupců druhé a třetí generace. Ovlivňuje je stále osud jejich prarodičů? Proč se rozhodli výzkumu účastnit?

Jiří N. Jelínek|foto: Martin Vosáhlo, archiv Jiřího N. Jelínka

„Já jsem se o výzkumu dozvěděl díky vám, protože jsem slyšel rozhovor s panem Rektorem,“ říká umělec a artista Jiří N. Jelínek. „Když popisoval to, co ti lidi prožívají, co si s sebou nesou, tak mi to přesně zapadalo do obrazu naší rodiny i mě, který v tom nevyrůstal.“ Jelínek totiž až do teenagerského věku o osudu svých prarodičů prakticky nic nevěděl. „Já jsem to opravdu do třinácti, čtrnácti let vůbec netušil. Až když jsme to začali probírat ve škole, tak se mi začaly nějaké indicie spojovat dohromady.“ Prarodiče se vzali už před odchodem do Terezína, odkud byli posléze přesunuti do Osvětimi. Nakonec oba přežili, o rodinné historii se ale podle Jiřího doma téměř nemluvilo.

Pavel Sterec|foto: Jiří Thýn, archiv Pavla Sterce

Trochu jinou zkušenost se sdílením rodinné historie má Pavel Sterec, umělec a vedoucí Ateliéru intermédií na brněnské FAVU. Holokaustem byli zasaženi všichni jeho prarodiče. Rodiče z matčiny strany si prošli několika koncentračními tábory. O traumatických zážitcích, které během války zažili, ale se svou dcerou v dětství nehovořili. Z počátku jí nic neřekli ani o jejím židovském původu. Stejně tak jako prarodiče Jiřího N. Jelínka se nechali přejmenovat. Vnukovi Pavlu Stercovi naopak prarodiče začali hrůzné situace vyprávět už od poměrně útlého věku. „Jak prarodiče stárli, tak o tom začali mluvit víc a víc. Když jsem byl ve školním věku, tak už o tom mluvili prakticky neustále.“ Pavel Sterec říká, že vyprávění, které nejprve vytěsnil, se mu postupem času začalo vracet. „Vzpomínky se mi vynořily až po třicítce. Rozhodl jsem se, že tenhle výzkum – i když není psychologický, ale spíš neurovědní – byl mohl být jeden ze kroků k vnitřní revizi,“ popisuje Pavel Sterec své motivace zúčastnit se výzkumu.

Čtěte také

Profesor Ivan Rektor v Diagnóze F: Trauma holokaustu je unikátní a nese se generacemi

Jiný příběh zažila Klára Kappala. Přestože je jí teprve 40, patří k druhé generaci přeživších. Tatínek jí měl až v pozdějším věku. Její otec Juraj Šajmovič strávil jako židovské dítě válku nejprve skrýváním v Maďarsku, pak v bunkru na Slovensku. Své zážitky sepsal v knize RAJ nie je len na nebesiach a PEKLO nie jen pod zemou. Klára Kappala mi knihu přinesla na naše setkání. „Pro moje děti je to asi nejcennější poklad, který jim mohl dát. Mám spoustu přátel, kteří by se chtěli zeptat svých rodičů nebo prarodičů, a už nemůžou, jelikož už nežijí.“

Pusťte si sérii tří rozhovorů s druhou a třetí generací přeživších a dozvíte se, jak na ně válečná traumata předků doléhají a jestli a jak se jim daří s tímto dědictvím vyrovnávat.

autor: Eva Svobodová