Paragraf proti lásce mi nedal spát, říká režisér filmu Velká svoboda
„Gayové šli z nacistických koncentráků rovnou do poválečných věznic,“ říká rakouský režisér Sebastian Meise, autor oceňovaného filmu Velká svoboda. Znepokojilo ho to a rozhodl se natočit politicko-vězeňskou romanci, kterou aktuálně promítají česká kina a k vidění je i na HBO Max.
Můžete nám nejdřív vysvětlit, co byl v Německu paragraf 175 a jak jste kolem něj vystavěl příběh filmu?
Německý paragraf 175 byl takzvaný homosexuální paragraf. Zakazoval homosexuální styk a v podstatě znemožňoval queer lidem život. Já to s oblibou formuluju tak, že to byl prostě paragraf proti lásce.
O jeho existenci jsem věděl, kdysi jsem o něm slyšel, ale narazil jsem na vzpomínky homosexuálů, kteří byli v nacistických koncentračních táborech. Po osvobození americkou a britskou armádou je z koncentráků prostě rovnou převezli do věznic, aby si tam odseděli zbytek trestu. To bylo tak znepokojivé, že mi to dlouho leželo v hlavě. Zjišťoval jsem si víc a víc, uvědomil si, že ze školy nic takového neznáme a že ani mladí gayové o ničem takovém nevědí. Zarazilo mě, jak málo víme o celé dimenzi této perzekuce.
Hans, hlavní postava Velké svobody, se ocitá ve vězení hned několikrát, ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech, což je období, které film pokrývá. Ve vězení se seznámí s jiným trestancem a film je ve výsledku vlastně hlavně romancí spíš než politickým dramatem. Souhlasil byste?
Ano, dá se na to tak dívat. Ale ten snímek samozřejmě má svůj politický rozměr. Každý film se nicméně musí dotýkat univerzálních témat a hodnot. Láska je univerzální téma. Byla stejná před 2000 lety a bude taková i za 2000 let. Takoví my lidé jsme. A v tomto smyslu souhlasím – ano, je to romance.
Jak natočit film ve vězeňském prostředí, které se skoro vůbec nemění a postavy v něm tráví hodně času? Vyprávíte děj na přeskáčku, pohybujeme se střídavě ve čtyřicátých, padesátých i šedesátých letech. Hans se do vězení vrací a potkává tam jiné lidi, ale prostředí je víceméně stejné. Byla to pro vás jako režiséra komplikovaná věc?
Ano, musím říct, že to nebylo snadné. Ale byla to i dobrá výzva. Chtěli jsme vyvolat dojem, že je Hans chycený v jakési časové smyčce, a proto jsme vymysleli tu nelineární strukturu vyprávění.
Pro hlavního hrdinu není úniku. Je za mřížemi zas a znovu. Vyprávět o jeho pobytu ve vězení znamená vylíčit celý jeho život jako vězení. Absurdní paragraf nemůže změnit jeho identitu, jen ji trestat. Celá Hansova existence je prostě nelegální. Pracovat s takovou postavou bylo opravdu zajímavé. Dostal vlastně za svou identitu doživotí.
Hlavní role hrají přední německojazyční herci. Franz Rogowski je velká hvězda – už jsem narazil na přirovnání, že je Joaquin Phoenix evropského filmu. To jste slyšel? Jak se s ním spolupracovalo?
Franze miluju, patří mezi moje nejoblíbenější herce vůbec. Ano, připomíná trochu Joaquina Phoenixe, ale myslím, že je mnohem něžnější. Phoenix hraje i drsné, nesmiřitelné postavy. Franz Rogowski je mnohem křehčí, subtilnější. Stojí nohama pevně na zemi, bere svoji práci hodně vážně a svou postavou neuvěřitelně žije. Když se objeví na place, absolutně zmizí rozdíl mezi ním a jeho postavou.
Více o filmu Velká svoboda se dozvíte v audiu. Poslechněte si celý rozhovor!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.