Plastelínová adventura Dujanah posouvá hranice videoherního vizionářství
Ve světě adventury Dujanah se míchá estetika starých konzolí s blízkovýchodní architekturou, přemítání o smrti se subverzí videoherních konvencí a digitální efekty s ručně vysochanými postavami. Autor Jack Spinoza vytvořil videoherní koláž, která překypuje nápady, probouzí silné emoce a bez přehánění posouvá hranice toho, jak hry můžou vypadat.
Manžel a dcera hlavní stejnojmenné hrdinky hry Dujanah jsou už týden nezvěstní a vy v její kůži musíte zjistit, co se stalo. Celkem standardní detektivní zápletka, u které ale veškerá podobnost s běžnou videoherní produkcí končí. Dujanah sice vypadá jako obyvatelka nějaké pozemské arabské země, ale hned prvním hráčovým úkolem je získat klíče od sousedova dopravního robota. S nimi se otevírá snový herní svět, ve kterém se prolínají blízkovýchodní reálie a kreace Spinozovy divoké představivosti. Obyvatelé arabských vesniček mluví kryptickým jazykem, vykládají svoje strachy a úvahy o smyslu života, v jeskyních žijí pavoučí lidé a továrna na severu je plná robotů, kteří se v ní „učí, jak správně umírat“.
Spinoza v oficiálních materiálech žánr Dujanah popisuje jako „plastelínový punk s příměsí magického realismu“. Skotský vývojář totiž vytvořil většinu herního prostředí z modelovací hlíny nebo skutečných předmětů. Roboti se tak skládají z kabelů, čipů a drátů, v jednotlivých úrovních se potkávají realisticky vyobrazené vrtulníky s plastelínovými palmami. S modelovací hmotou jako hlavním materiálem už pracovala třeba známá adventura Neverhood, svět Dujanah je ale ještě navíc překrytý spoustou záměrných vizuálních chyb, náhodných zvuků a šumů, které jsou inspirované chováním nefunkčních herních konzolí nebo nedokonalostmi obrazu VHS kazet.
Nejvíc vyráží dech ale obrovský smysl pro detaily, kterými je prostoupeno prostředí každé obrazovky Dujanah. V jedné z vesnic najdete klub s koncertem noiseové kapely, v demilitarizovaném pásmu pak vojáky přemítající o smyslu své služby. Spinoza během drobných rozhovorů s obyvateli světa otevírá nespočet aktuálních témat, od nehumánnosti dronových útoků po rychlé odkazy ke klimatické změně nebo postupující automatizaci práce. Monolog o podstatě umírání, který jedna z postav pronáší ze stavu nekonečné uměle udržované klinické smrti, si budu pamatovat dlouho. I když většina ostatních postav nepronese víc než pár vět, Spinozovi se daří vytvořit dojem živého světa, v němž není žádný prvek navíc.
Drtivá většina herní náplně Dujanah spočívá v opatrném prozkoumávání, pozorování a čtení. Jednu z mála výjimek tvoří místnost s arkádovými automaty, na kterých si můžete zahrát jednu z pěti her ve hře. Všechny komentují ustálené videoherní žánry a ukazují, že Dujanah se nebere zase tak vážně. Spinoza taky několikrát během hraní prolomí čtvrtou stěnu a ve videu v rohu obrazovky promlouvá přímo k hráčům, třeba v roli falešného youtubera, který zrovna taky hraje Dujanah. Vysoko nad videoherním průměrem ční i soundtrack, který Spinoza složil skoro sám. Arabským folklórem inspirované harmonie se potkávají se skřípavou kytarou, syntetickými bicími a rozladěným klavírem přesně na hraně mezi husí kůží a kolapsem do neposlouchatelnosti.
Přes všechny vizuální a vyprávěcí experimenty ale Dujanah nerezignuje na emoční hloubku. Většina z virtuálních setkání má silný existenciální podtext a hráče konfrontuje se ztrátami, deziluzemi, úzkostmi. Stejně jako má Spinoza dar pro vytváření pestrých a mnohovrstevnatých koláží, dokáže na malém prostoru počítačové obrazovky vytvořit atmosféru, po níž zůstává jen díra v srdci. Úplnému vnoření se do herního světa občas brání jen pády a technické nedodělky, které jde ale vzhledem k záběru hry Spinozovi klidně odpustit.
Dujanah sice dohrajete za tři hodiny, ale obrovská péče, kterou jí Jack Spinoza věnoval, dýchá z každé herní místnosti. Zatímco se trend napodobování osmibitových her začíná vyčerpávat, Dujanah přichází v dechberoucím a naprosto osobitém stylu. Jen se nesmíte bát bzučení rozbitých kazet. A i kdyby ano, zkuste to překonat. Na plastelínové poušti můžete najít úžasné věci.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.