Plně procítěná filmařina. Jsme, jací jsme zdatně kombinuje syrovou všednost s magickým realismem

Sílící náklonnost a fyzickou přitažlivost Fraser cítí také k matčinu asistentovi Jonathanovi, i když ho od majora dělí nemalý věkový rozdíl.

S citem

Režiséra a scenáristu Lucu Guadagnina vždy zajímali hrdinové vytržení ze zajetých stereotypů každodenní existence. V ospalém čase prázdnin, na letních sídlech nebo mimo bezpečné prostředí domova postavy prožívají důležité formativní momenty. Takové chvíle se mohou vzpírat přesnému pojmenování, ale zato je provází příval intenzivních emocí a smyslových počitků. Právě z těchto epizod italský autor vybudoval svůj první seriálový počin s názvem Jsme, jací jsme.

Ze seriálu Jsme jací jsme|foto:HBO

Spoléhání se na „feeling“ jednotlivých situací, spíš než na jejich pevné scenáristické provazování a výstavbu, tvoří nejvýraznější rys seriálu – a pro někoho také dost možná jeho největší slabinu.

Kouzlo všednosti

Protože v centru Jsme, jací jsme stojí peripetie dospívajících protagonistů, hodilo by se k dílu přilípnout štítek „coming of age“. Takové charakteristice odpovídá jak věk hrdinů, tak problémy, které řeší: tápavé ohledávání vlastní identity, sbírání prvních polibků a sexuálních zkušeností i vymezování se vůči rodičům. Guadagnino ale nepřináší jen pouhý záznam zrání teenagerů, ale také oslavu celého procesu, se všemi jeho vzlety, pády i nedomrlými momenty. Zatímco loňská Euphoria přibližovala chaos jménem dospívání cíleně šokujícím způsobem, pak Jsme, jací jsme si zachovává lehkovážnost, která k tomuto jurodivému období našich životů neodmyslitelně patří.

Ze seriálu Jsme jací jsme|foto:HBO

Poetické stylizaci se tu podřizuje mnohé, včetně vykreslení života na vojenské základně. O armádě Spojených států a jejím fungování se dozvíme pramálo. Americký ostrůvek v severní Itálii slouží spíš jako metafora pro neukotvenou existenci hrdinů. Nejsou to už děti, ale ještě ani dospělí; nežijí ani v USA, ani pár kilometrů od Benátek. Spíš než konkrétní místo Chioggia připomíná kouzelný les shakespearovských komedií, prostoupený smyslností a láskyplnými proklamacemi, po nichž ráno už nemusí být ani stopy.

Propady do hudební krajiny

Jsme, jací jsme rezignuje na konvenční vyprávění a konstrukci postav. Ne vždycky se o hrdinech a hrdinkách dozvíme vše potřebné, a co by nám pomohlo lépe pochopit motivace jejich postojů a činů. Namísto pevně vedeného příběhu dostaneme spíš sled drobných, zdánlivě banálních okamžiků, které k monumentalitě pozvedá kamera spolu s hudbou. Výhrada, že se Guadagnino někdy až příliš nechává unášet izolovanými momenty, se tak nevyhnutelně nabízí. Zároveň je ale potřeba dodat, že veškeré dramaturgické nedostatky seriál bohatě kompenzuje atmosférou a pocitovou intenzitou.

Ze seriálu Jsme jací jsme|foto:HBO

Seriál svádí dohromady zkušené herce (Chloë Sevigny jako Fraserova matka Sarah), hudebníky (raper Kid Cudi v roli Caitlinina otce) i úplné nováčky (Jordan Kristin Seamón jako Caitlin, Francesca Scorsese v roli kamarádky Britney). Řada scén nese stopy autentické improvizace, kterou táhne charisma obsazených protagonistů.

Emocionální sílu i auru nenucené křehkosti zprostředkovává také hudba. Soundtrack Devonté Hynese, známého pod pseudonymem Blood Orange, někdy tlumeně pulzuje zpovzdálí, jindy skotačí spolu s hrdiny nebo přilívá palivo k jejich smutku. Vkrádá se mezi Caitlin a Frasera i tehdy, když toho mají spoustu na srdci, ale slova nestačí. A tak dají hlavy k sobě, rozdělí si sluchátka a společně tiše poslouchají.

Příval emocí, herecké charisma i hudební „feeling“ – to je seriál Jsme, jací jsme. Poslechněte si celou recenzi!