„Po návratu z Barcelony jsem měl v Praze pocit jako po výbuchu. Nikde nikdo,“ říká Adam Gebrian

20. červen 2018
Adam Gebrian

„Adam Gebrian, 3 měsíce v Barceloně“ je událost, kterou na středeční večer připravilo pražské Centrum architektury a městského plánování. Architekt si totiž instagramovým zpravodajstvím z Barcelony získal publikum, které se o tamějším veřejném prostoru chce dozvědět víc, než stačil zaznamenat. Jestli máte do Prahy daleko, pusťte si náš rozhovor, ve kterém popisuje, jak se místní umí starat o své město a díky hustotě obyvatel tu leccos funguje jinak než u nás.

„Základní pocit z Barcelony je velká intenzita, na sto kilometrech čtverečních tu žije 1,6 milionu obyvatel, takže hustota je celkem šestapůlkrát větší, než co máme tady v Praze,“ srovnává Adam Gebrian, který vyrazil do Španělska s manželkou z důvodu jejího vlastního studia architektury. „To dává dohromady neuvěřitelnou intenzita jevů, věcí, obchodů, setkávání a ještě mají i víc turistů, než máme my. Takže když jsem mluvil o údržbě, o využívání vnitrobloků, tak to všechno souvisí s tím množstvím lidí, právě to je nutná podmínka pro to, aby se tam mohlo spousta věcí odehrávat,“ vysvětluje Gebrian s tím, že pražský pocit, že nikde nikdo není a žádné místo si nikdy nevytvoří doopravdy fungující městský život, je do velké míry daný zdejší nižší hustotu zalidnění.

Jiří a Adam Gebrianovi: Nejdůležitější je bydlení, ne veřejný prostor. Neshodneme se jen u brutalismu

Adam Gebrian, jeho syn Filip a otec Jiří

„Už od dětství se spolu bavíme hlavně o sportu,“ říká Adam Gebrian o sobě a svém tátovi, který od poloviny 70. let do roku 1993 působil na útvaru hlavního architekta města Zlín, v 90. letech navrhl na Zlínsku několik budov. „Myslím, že se při tom snažíme všímat si společenských témat. Třeba toho, že teď máme dobrý výsledky v individuálním sportu, ale mizerný v kolektivním. Hledáme pro to odůvodnění, bavíme se o věcech viditelných ve společnosti, které nás trápí. To je pro nás častý námět k rozhovoru.“ Adam a Jiří Gebrianovi jsou druhou dvojicí seriálu rozhovorů Radia Wave nazvaného Rodiče a děti. Shodnou se prý téměř ve všem. Až na význam brutalistních staveb. To je prý ale detail.

„Jejich tradiční bloky jsou dneska už vyplněný zase dalšími domy, některý jsou krásný, některý hnusný, ale je to jedno, protože ta struktura je tak silná, že kvalitu dokáže udržet. Když jsem se pak vrátil do Prahy, tak jsem měl pocit, že je to jak po jaderným výbuchu, že tu nikdo není,“ popisuje Gebrian, který bydlí na Malé Straně a často chodí přes Karlův most, ale i tato turisty zaplněná místa jsou podle něj ve srovnání s barcelonskou intenzitou úplná legrace. „Najednou jsem nikoho nepotkával, syn se na hřišti pořád ptal: Kde jsou všichni? Kde jsou děti? A byl z toho celej nesvůj.“

Podle Gebriana není pražský stav nutně horší. „Je potřeba si říct, že jsme s touhle naší nízkou hustotou ve velmi atypický situaci. Neříkám, že to musíme automaticky změnit, ale má to prostě konsekvence. Když vidíme v zahraničí nějaké věci, které bychom chtěli, tak je potřeba vědět, že my je mít nemůžeme, protože to nevychází – finančně, organizačně ani jakkoliv jinak.“

Jeho oblíbeným místem bylo v Barceloně okolí stanice metra Lesseps. „Je to intenzivní dopravní křižovatka, která by se dala přirovnat k Vítěznýmu náměstí v Dejvicích, přesto je to populární veřejný prostor s množstvím dětských hřišť, veřejnou knihovnou, krytím tunelů, s venkovními bary, restauracemi a tak dál. Takže já jsem si potvrdil, že vysoká dopravní zátěž od aut nevylučuje živej městskej život, měl jsem tam nejradši místa velký intenzity, používaný různými typy lidí.“

Jak funguje barcelonský veřejný prostor pro dvouletého kluka a jak je malým dětem v Praze? Vychází Barcelonským jejich plán na omezování automobilové dopravy? Poslechněte si celý rozhovor.

 

Trocha Zlína v Barceloně. Bezvadné místo.

Příspěvek sdílený Adam Gebrian (@agebrian),

 

Takovýmto květináčům rozumím.

Příspěvek sdílený Adam Gebrian (@agebrian),