„Po vydání Poupátek se cítím méně jako oběť.“ Jak literatura léčí trauma sexuálního zneužívání?

Proč je dobré, že v Česku začínají vycházet knihy sdílející nelehkou zkušenost se sexuálním zneužíváním? Třeba proto, že to jednak může přiblížit celou problematiku nepoučené veřejnosti. „Pro spoustu lidí, kteří mají takovou zkušenost, je hrozně nelehké jít s tím ven,“ říká Johanna Nejedlová ze spolku Konsent.

„Tím, jak to téma obzvlášť v českém prostředí není tak rozšířené a je to něco nového, se automaticky stanete člověkem s nálepkou ‚zneužívaná holka‘ nebo ‚znásilněná žena‘ a každý to s vámi chce diskutovat. Trošku ztrácíte identitu ještě někoho jiného. Pro spoustu lidí tohle není vítaná cesta, a tak o tom mlčí,“ dodává.

Knihy Poupátka Hany Lehečkové a Svolení Vanessy Springory|foto:Jonáš Zbořil, Český rozhlas

Vypsat se z traumatu může pomoct, myslí si spisovatelka Hana Lehečková, která své zkušenosti převyprávěla v románu Poupátka. „Po vydání Poupátek se cítím méně jako oběť. Když jste oběť sexuálního zneužívání, jste pořád v určité pasivní roli. Celý život se vyrovnáváte s něčím, co na vás v minulosti napáchal někdo, kdo už ve vašem životě není. Vy nemáte možnost toho dialogu a zpětné vazby a ten dialog musíte vést v terapii především sami se sebou,“ popisuje.

„Tím, že jsem sebrala dostatek síly a odvahy, abych to téma zpracovala, jsem se z té pasivní pozice dostala do aktivní pozice. Jako bych měla možnost tu minulost přetvořit, zpracovat a znovu ji dialogicky otevřít.“

Které knihy ještě dobře popisují toxické vztahy a manipulaci? Poslechněte si Liberaturu o sexuálním zneužívání.