Predátoři a plameňáci: Manuál monumentu II. aneb Komu je určen památník?

Vzhledem ke sledovaným cílům knihy si z výsledného širšího obsahu zaslouží uznání hlavně první kapitola Manuál monumentu, která pro potřeby zadavatelů popisuje krok za krokem postup pořádání soutěže na pomník či obecně na výtvarné dílo ve veřejném prostoru. Její autorkou je editorka celé publikace, kurátorka, kritička a teoretička výtvarného umění Anežka Bartlová, která je v současnosti na doktorských studiích na katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové. V kapitole jsou skvěle vyargumentovány důvody pro vypsání veřejné transparentní soutěže oproti variantě „oslovím některého umělce“, která v praxi často spíš zní: „Ty jsi přece vyučený kameník, co kdybys nám vytvořil na náměstí ten pomníček?“

Z důvodu lepší spolupráce mezi zadavatelem a Národním památkovým úřadem je také mimořádně důležitá kapitola Pohrdá, utlačuje, znehodnocuje o realizacích sochařských děl z pohledu památkové péče od historika umění a architektury Ladislava Zikmund-Lendera, která vyvrací zažitý mýtus, že památkáři jsou konzervativními činiteli brzdícími moderní potřeby města. Úředníky a politiky by mohla vést k většímu respektu vůči profesionálnímu názoru odborníků, kteří při plánování města nemají faktickou moc, ale jsou pouze poradním orgánem. Důležité pro případné zadavatele pomníku jsou také případové studie kvalitních domácích realizací popsané v kapitole Nemonumentální monumenty od architekta Osamu Okamury. Zásadní je i kapitola historika umění Hynka Látala, který popisuje na příkladu velmi nepovedeného pomníku Přemysla Otakara II., jak by rada města neměla postupovat. Nespornou výhodou knihy je i její snadná dosažitelnost, k širokému počtu uživatelů si najde cestu snad i díky velice dostupné ceně.

Čtěte také

Co je ale pro mne rozporuplným výsledkem knihy, je její zaměření na pomníky iniciované městem, potažmo státem, jejichž téma by vzniklo společenským konsenzem, nebo dokonce na objednávku „shora“. Nevěřím, že by se dnes mohla společnost shodnout na tom, komu a čemu má být památník určen. Například názory na odkaz Václava Havla se budou ve společnosti velice různit a nebudou zdaleka tak homogenní, jako bylo obecné povědomí kupříkladu o legionářích či Milanu Rastislavu Štefánikovi za první republiky. Předpokládejme, že téma určí politická reprezentace, opírající se o svůj politický mandát, a vybere v konzultaci s odborníky, kdo nebo co si zaslouží být ve veřejném prostoru připomínáno.

Tato myšlenka je svůdná, když si představíme každý tu svou ideální politickou reprezentaci, která skutečně respektuje názory odborné obce a společně s ní vyhledává důležitá témata a dává podněty k realizaci památníků na daný syžet či libreto. Já bych třeba uvítal, kdyby vláda ČR vykoupila prasečí farmu stojící v místech romského koncentračního tábora v Letech u Písku a na její místo by vypsala pod záštitou ministra pro lidská práva transparentní soutěž na památník obětem genocidy Romů. Vláda to dnes oznámila ústy svých ministrů Dienstbiera a Hermana, kteří na odstranění prasečáku usilovně pracují od svého nástupu do funkce. S vypracováním konkrétního projektu na odstranění vepřína pomohli členové Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Přípravné práce začnou v květnu 2016 a vše bude hotovo do září 2016. Zasněný úsměv mi ale zamrzá, když si vzpomenu na televizní pořad Artmix (17. 11. 2015), kde sochař Jaroslav Róna sní o tom, aby Magistrát hl. m. Prahy vypsal soutěž na památník Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Podobně by zase někdo jiný nesouhlasil se mnou.

Manuál monumentu|foto: Vysoká škola uměleckoprůmyslová

Dovoluji si tedy zpochybnit základní tezi, že političtí představitelé by vůbec mohli definovat celospolečensky důležité téma pro památník. Stejně tak se obávám, že budou pouze sledovat, tak jako v minulosti, svoje aktuální mocenské a politické cíle. Příkladem nám může být v minulém díle zmiňovaná epidemie pomníků Milady Horákové, jejichž odhalování slouží zpravidla neoliberální politické reprezentaci k předvolebním projevům ve stylu primitivního antikomunismu. Právě z těchto důvodů bych nedoporučoval, aby téma na dílo do veřejného prostoru města určovali městští zastupitelé a radní. Radnice a městské části, když budou osvícené, by měly pouze plnit roli sponzorů, mediátorů a organizátorů při vzniku nového vizuálního díla ve veřejném prostoru a obsah a téma nechat, stejně jako formu, na samotném autorovi.

Tím ovšem neříkám, že památníky a pomníky jsou mrtvou a překonanou polohou výtvarného umění, ale myslím, že by měly vznikat pouze z popudu samotného umělce a být osazovány nastálo ve veřejném prostoru v důsledku vítězství v soutěži na volné výtvarné dílo, organizované městským úřadem nebo státem. V opačném případě se výtvarní umělci ponižují na řemeslné realizátory „geniálních“ nápadů a idejí té které politické lobby.