„Předmětů ve škole je spousta, ale emoční výchova nám úplně chybí,“ říká terapeut

„Nastavení Václava je hyperzodpovědné, založené na přesvědčení, že když bude ‚špatný chlap‘, partnerka ho opustí. Myslí si, že aby si vztah udržel, musí toho dělat hrozně moc,“ myslí si Karel Malimánek o hrdinovi třetí epizody. V rozhovoru zmiňuje i to, že se jeho klient zatím v životě bál projevit emoce a že právě to se učí na terapii. „Může si v našem terapeutickém vztahu testovat, že se dá i brečet, aniž by se mu ten druhý vysmál.  Zjišťuje, že se tak může chovat i ve svém partnerském vztahu, že může emoce sdílet.“

Podle terapeuta jsou muži často vedeni k tomu, aby se chovali racionálně a na emoce nedbali. Tato témata, která Václav v terapii řeší, jsou podle něj dnes velmi častá.

Čtěte také

Moje terapie II, epizoda 3: Správnej chlap

Rozhovor s terapeutem, který má soukromou praxi a vyučuje na pražské FAMU, se týká partnerských vztahů a toho, jak se dnes vlivem feministického naladění části společnosti mění představy o ideální ženě nebo muži. „Mám zkušenost, že ani ženy, ani muži nejsou dnes už spokojeni s tradičním nastavením rolí. Ale pořád hraje velkou roli to, jak byli dnešní lidé vychovávaní, v jakém prostředí vyrostli,“ říká Karel Malimánek, podle kterého ženy sice mluví o ideálním partnerovi jako o empatickém a citlivém, a často přitom stále chtějí někoho, kdo by byl především dominantní, protože si tak z dětství pamatují své otce. Dnešní muži podle něj pak samostatné ženy často oceňují, ale mnohdy nevědí, jak s nimi komunikovat.

„Myslím si, že by rozhodně nemělo být normou nesdílet emoce. Nemyslím si, že je to zdravé,“ reaguje terapeut na citaci nedávno v médiích propíraného rozhovoru s knězem Markem Orko Váchou, podle kterého mladé generace vyhledávají terapeuty a antidepresiva příliš často. „V současné době trpíme spíš tím, že se většina lidí cítí být izolovaná a s terapeuty problémy řešit nechce, protože to podle nich dokazuje, že jsou nemocní nebo neschopní. Myslím si, že to přesvědčení o tom, že si každý má pomoct sám, je dost zastaralé. Když to srovnám s vnímáním terapie v jiných státech, je mi trochu do pláče. Žijeme v době, kdy se bez společné akce na celoplanetární úrovni řítíme do propasti, myslím, že doba izolovaných jedinců musí skončit.“

Jaké nároky na sebe kladou dnešní muži? Proč si Karel Malimánek myslí, že nám chybí emoční výchova? A jak podle něj bude Václavova terapie pokračovat?