„Problém číslo jedna na misi v Iráku nebo Sýrii? Nedostatek vody,“ říká logistik Lékařů bez hranic

29. červen 2017
Zdeněk Müller je logistik Lékařů bez hranic

V Praze se sprchujeme ostošest – průměr spotřeby vody je tu sto šest litrů na osobu denně. V uprchlických táborech na syrsko-iráckém pomezí je dvacet litrů na osobu luxus. O logistice na misích Lékařů bez hranic si se mnou povídal Zdeněk Müller z Prahy, původní profesí statik, v současné době logistik, tedy jakýsi charitativní kutil na cestách.

Zdeněk Müller se před deseti dny vrátil z Mosulu a užívá si pražskou zeleň a příjemné počasí. V Iráku je teď kolem čtyřiceti stupňů nad nulou a sucho. Zdeňkovou prací v organizaci Lékaři bez hranic je péče o zázemí, bez kterého by si lékaři na misi jen sotva dokázali svou práci představit. Kromě dopravy a bezpečnosti se stará o zásobování léky, potravinami a pitnou vodou a o jejich uskladnění. Většina zásob má být uchovávána v chlazených skladech s kontrolovanou vlhkostí, venkovní teplota však v zemích, kde se Zdeněk pohybuje, stoupá až na čtyřicet stupňů nad nulou, občas nastane i období dešťů. Pro logistiky je skutečná výzva i pouhé vykládání zásob z letadla a přesun do skladu. Navíc se všechno musí dělat rychle.

„Pitná voda je vždycky problém. Kolem března a dubna začne všechno vysychat,“ říká Zdeněk. I když je v místech, kde mise Lékařů bez hranic působí, i povrchová voda, málokdy se dá pít. Základní potřebu nemocnic a uprchlických táborů zajišťují buď vrtné soustavy, nebo se musí nákladně voda dovážet cisternami. Pro obyvatele střední Evropy, který je zvyklý umývat si ruce pod tekoucí pitnou vodou, splachovat s ní a zalévat záhony, je jen obtížně představitelná situace, ve které by byl nucen vystačit si třeba jen se dvěma litry vody na den. Zhruba takové množství Lékaři bez hranic po příjezdu rozdávají uprchlíkům v Iráku nebo na syrsko-irácké hranici. Postupně se ovšem snaží získávat a distribuovat víc, za normu se považuje asi dvacet litrů na osobu na den. Takové množství vody musí vystačit na pití, osobní hygienu, vaření a umývání nádobí. Na misích se používají pojmy černá a šedá voda. Šedou rozvádějí logistici povrchovými žlaby k dalšímu možnému použití, černou vedou podzemním potrubím k několikastupňovým čističkám.

Zdeněk Müller je logistik Lékařů bez hranic

„Kulturní šok nastává spíš při návratu zpátky, když se člověk vrátí,“ popisuje Zdeněk. „ To, co bylo normální, najednou normální není.“ I když jsou pracovníci misí během dvoutýdenního školení připravováni na kulturní šok, který by se jim mohl přihodit na cestách, větší problém může překvapivě znamenat návrat domů. Každý takovou situaci řeší jinak. Zdeněk volí několikastupňovou „aklimatizaci“, kdy se postupně vrací přes koordinační centrum v Irbílu, dále do Ženevy nebo Barcelony, kde mají Lékaři bez hranic svoje další koordinační centra, a po návratu jde raději hned s kamarády na pivo nebo do kina.

Jiní pracovníci naopak raději tráví čas po návratu o samotě. Zdeněk je přes namáhavost práce a odloučení od rodiny se svým povoláním spokojen. Pocit, že pomáhá tam, kde je to nepotřebnější, pro něj znamená víc než vydělané peníze. S úsměvem připomíná, že k Lékařům bez hranic se dostal v podstatě náhodou, když hledal práci v zahraničí jako konstrukční inženýr. Závěrem nás Zdeněk pozval na info večery, kde se detailně představuje práce Lékařů bez hranic, a doporučil sledovat webové stránky pro další informace.

Zdeněk Müller je logistik Lékařů bez hranic

Poslechněte si celý rozhovor s logistikem Zdeňkem Müllerem!

Týden vody 2
Spustit audio
autor: Michal "Rachad" Hromas