Proč se Američané bojí draků? Fantastické eseje Ursuly K. Le Guin kritizují kult práce a úspěchu
Minulý týden jsme se rozloučili se slavnou autorkou sci-fi a fantasy Ursulou K. Le Guin. Autorka románového cyklu Zeměmoří nebo knihy Levá ruka tmy byla také esejistkou, která se ve svých úvahách zabývala mimo jiné rolí fantazie v současné společnosti.
Ursula Le Guin, jejíž nekrolog pro Radio Wave napsal Karel Veselý, byla velice renesanční autorka. Psala také básně, včetně libreta ke sci-fi opeře Rigel 9, knížky pro děti a spoustu esejů a komentářů. Ne všechny byly o sci-fi – vyjadřovala se také k politice, společenské situaci nebo třeba k feminismu. Přesto v nich často byla znát její pozice autorky fantastické literatury. Přinejmenším proto, že jedno z jejích hlavních témat byla fantazie a imaginace – téma, ke kterému stojí za to se vracet i dnes.
Jeden z posledních příspěvků, které Le Guin publikovala na svém blogu, spojuje Donalda Trumpa, kulturu sociálních sítí a mýtus o golemovi. Je to přesně ta syntéza zájmu o politiku, společnost a imaginaci, která je pro eseje Le Guin typická. V politických a společenských komentářích v dnešní době přitom na téma lidské imaginace příliš často nenarazíme. A je to možná škoda.
Le Guin věnovala tématu fantazie několik svých textů. O schopnosti vymýšlet si a fantazírovat v nich píše jako o jedné z nejdůležitějších vlastností člověka. O současné Americe pak prohlašuje, že je to společnost, která tuto lidskou schopnost potlačuje, kde může.
Na rozdíl třeba od Neila Gaimana jsou navíc postřehy Le Guin o dost konkrétnější a také političtější. V jejím eseji Proč se Američané bojí draků z roku 1979 ještě musela hájit literární fantastiku před nařčeními, že je to podřadný eskapistický žánr, který není vhodný dokonce ani pro děti. Namísto obranné pozice ale zahájila protiútok a přemýšlí nad tím, co strach dospělých Američanů z „draků, hobitů a jednorožců“ vypovídá o nich samotných.
Popisuje, jak společnost s puritánskými kořeny, posedlá kulturou práce a úspěchu, dovoluje lidem číst jen v případech, kdy je to spojené s nějakým užitkem. Čtení románů se povoluje jen profesorům literatury, protože ti jsou za to placení, zato pro úspěšné lidi byla vynalezená kategorie bestseller – knihy, které je dobré číst, protože ztělesňují úspěch. Odmítání beletrie, hlavně té fantastické, má podle ní i genderové kořeny. Od dospělých mužů se očekává, že se budou vyhýbat určitým druhům chování, které je považované za zženštilé nebo dětinské – a čtení fantasy se mezi takové chování počítá. Ženám se fantazírování toleruje, ale nikdo je v něm na druhou stranu ani nepodporuje, takže ženy mají tendenci utíkat k laciným fantaziím červené knihovny a televizních soap oper.
Fantazii se ale podle ní zároveň nikdy nepodaří z lidského myšlení úplně vymazat. Dnes proto u dospělých existuje většinou ve frustrované, upozaděné a nekultivované podobě – „v nejlepším případě jako do sebe zahleděné fantazírování, v nejhorším jako přání, které je otcem myšlenky, což je velmi nebezpečný způsob myšlení, když jej člověk bere vážně“. Uvažování o současné společnosti a politice právě v souvislosti s frustrovanou imaginací a zlomyslným fantazírováním nám přitom může v lecčems rozšířit obzory.
V novější eseji Návod k použití je Le Guin ještě kritičtější – mluví o tom, jak byznysmeni a lidé od marketingu znetvořili původní význam slova kreativita, když ho používají pro různá „kreativní řešení“ nebo „kreativce“. V obou případech to znamená neobvyklá řešení, která pomáhají zvýšit zisk. Kreativita a imaginace ale podle Le Guin nemá být prostředkem, ale cílem. Nemá z ní být žádný užitek, naopak – měli bychom si ji užívat.
Od sci-fi k empatii. Ursula K. Le Guin smířila fantastiku a vysokou literaturu
Americká spisovatelka Ursula K. Le Guin, která tento týden zemřela ve věku 88 let, proměnila v sedmdesátých letech sci-fi žánr. Technologiemi posedlý klub mužských šprtů infikovala tématy ze sociologie, politické ekonomie, ekologie nebo lingvistiky. Žánr se tak díky ní otevřel novým čtenářům. Romány jako Levá ruka tmy nebo Vyděděnec ukázaly, jak pracovat s fantastikou novým a vzrušujícím způsobem.
Dospělost podle ní neznamená stav, kdy v sobě zabijeme dítě, kterým jsme kdysi byli. „Být dospělý neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst. Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo,“ píše v eseji Proč se Američané bojí draků. Le Guin si navíc imaginaci nepředstavuje ve stylu surrealistů jako bezuzdnou hru absurdních asociací. Fantazie je něco, co by se mělo trénovat a rozvíjet, čemu by se měly klást hranice a dávat hlubší smysl.
V eseji Návod k použití mluví o světě fantazie dokonce jako o našem domově. „Domov není máma a táta a ségra a brácha. Není to místo, kde vás nechají bydlet. Není to vůbec žádné místo. Domov je imaginární,“ píše. Domov je podle ní něco, co si ve světě, kde žijeme, musíme vytvořit. A tvoříme si ho právě pomocí fantazie. Ostatně romány Le Guin plné postav zkoumajících vlastní identitu nebo hledajících spravedlivější společnost, které se zároveň vztahují k naší vlastní identitě a společnosti, jsou právě takovým tréninkem lidské fantazie. Umění a literatura obzvlášť jsou totiž nakonec možná tím, co do života potřebujeme nejvíce. Její esej Návod k použití končí slovy: „Literatura je návod k použití. Nejlepší manuál, který máme k dispozici. Nejužitečnější průvodce po krajině, ve které jsme na návštěvě – po životě.“
Více o trénování fantazie, frustrované imaginaci a esejích Ursuly K. Le Guin si poslechněte v posledním díle Ektoplasmy!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
