Procházka je pro mě lék první volby, říká fotografka Karolína Ketmanová, která zachycuje nenápadná městská zákoutí
Chůze je pro mě fyzický prožitek radosti, říká Karolina Ketmanová, která fotí Prahu tak, že vypadá jako cizí město. V prvním dílu volné série rozhovorů Krokem vyrážíme s fotografkou na místa, která se odhalují, jen když jdete pěšky. S Karolinou mluvíme o vlivu chůze na kreativitu i na psychické zdraví. Řešíme chůzi jako nástroj k osvojení města.
„Přijde mi to tady trochu jako u moře. Jako když jsi v Chorvatsku a jsou tam kousek od pláže borovice a v nich chládek,“ říká fotografka Karolina Ketmanová. Stojíme spolu uprostřed borovicového háje nad pražskou Tichou Šárkou. Kousek od nás šumí jedna z nejdůležitějších dopravních tepen, propojujících hlavní město a letiště. Procházka, na kterou vyrážíme s Karolinou, ale odhaluje místa v Praze, která otevírají jiný časoprostor. Přesně taková místa se Karolina snaží zachytit ve fotografiích.
„Fotím představy. Často mi připadá, že je to místo jako z jiné doby. Mám pocit, že jsem se ocitla v jiném čase nebo v jiném prostoru. Jsem v Americe nebo v Rusku,“ popisuje Karolina, jejíž fotografie ukazují nenápadná zákoutí: oprýskaná garážová vrata, po nichž tančí stín stromu, pouliční lampu vyrůstající zpoza kvetoucích třešní, zahradní bazén v předzahrádce paneláku. Věci, jejichž kouzla si můžete všimnout pouze při chůzi.
„Chodím, protože chci mít pocit, že jen nesedím na zadku v kanclu. Chodím chodit a chodím fotit. A taky to má pro mě velký význam, co se týče psychického zdraví. Jsem sama, můžu přemýšlet, nebo nemusím. Cítíš takovou tu prostupující radost, je to fyzický prožitek radosti,“ říká Karolina.
Odkrývání map
Ve své čtvrti pravidelně dokumentuje také vágní terény, oblasti, které jako by nepatřily ani městu, ani divočině. Třeba jako areál snů, opuštěný kousek asfaltu schovaný v křoví, kde si místní obyvatel svépomocí vytvořil tenisové hřiště a v inzerátech v nedalekém supermarketu zval sousedy, aby si s ním zahráli set. „Pro mě je chůze způsob, jak si získat místo pro sebe. Tím, že si prochodím okolí, vím, co za čím následuje. Představuju si to jako staré herní strategie, kde máš mapy prostředí a ty se ti postupně odkrývají. Když jedu do jiného města, přijde mi zvláštní, že jsem na nějakém místě a nevím, co je kolem. Tak si to prochodím a hned je to domáčtější,“ vysvětluje Karolina.
To, co popisuje, nedávno zmínil i britský neurovědec Shane O’Mara, autor knihy In Praise of Walking. V rozhovoru pro deník Guardian vysvětloval, že v mozku se překrývají systémy pohybu, psychického zdraví a také kognitivního mapování, našeho vnitřního navigačního systému.
Chůze má podle O’Mary vliv i na naši schopnost získávat vjemy. „V mozku se odehrává spousta rytmů, které utichají, když sedíme. Jedna z našich přehlížených superschopností je ta, že když vstaneme a chodíme, naše smysly se zostří.“ Studie Stanfordovy univerzity zase potvrdila vliv chůze na kreativitu. Při chůzi venku nebo těsně po ní lidé prokazují lepší výsledky v testech kreativně divergentního myšlení, než když se pohybují uvnitř nebo se nehýbou vůbec.
Co můžete dělat v době karantény? Třeba chodit na procházky, pochody i túry. Příběhům o chůzi se věnuje volný cyklus rozhovorů nazvaný Krokem.
„U mě je procházka lék první volby,“ říká Karolina, která se naučila chodit ven v době, kdy trpěla depresemi. Dříve k procházkám vyhledávala přírodu. Když se pak přistěhovala do Prahy, našla si tu své vlastní oázy klidu, vágní terény na okrajích města. „Dělá mi radost potkat ptáky, vidět, jak jsou mimo náš svět. Je to ta divočina, se kterou můžeš být v kontaktu ve městě, žijou si ty své životy, které jsou pro nás nepochopitelné.“
Jak Karolina přišla na nápad fotit městská zákoutí? Poslechněte si rozhovor nahraný při procházce zvláštní krajinou Prahy v cyklu Krokem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.