Profesor Jiří Horáček: Říct všem psychiatrům na světě, že to mají dělat jinak, vyžaduje velkou odvahu

„Současná klasifikace duševních nemocí vychází z konceptu německé psychiatrie konce 19. století, který se sice postupně zpřesňuje, ale není jisté, jestli právě tato parcelace je ta nejlepší, jestli by se duševní nemoci neměly třídit podle něčeho jiného než podle hlavního příznaku, například podle toho, zda je narušena ta či ona síť v mozku nebo zda je řidší či hustší,“ vysvětluje v Diagnóze F profesor Jiří Horáček z Národního ústavu duševního zdraví a 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se téma klasifikace duševních nemocí vlastně pacientů zas až tolik netýká, že jim v ničem reálně nepomůže, s tím však Horáček nesouhlasí. Změna náhledu na jednotlivé diagnózy by podle něj mohla přinést posun například v hledání dědičných souvislostí, které dosud nebyly odhaleny ani přes rozsáhlé genové skenování. Místo shodných genových variant by tak vědci hledali spíše změny v principech fungování mozku a lékaři by na jejich základě mohli ještě přesněji doporučit vhodnou léčbu. Tou však nemusí být vždy jen léky, ačkoliv jsou mnohdy levnější než jiné metody. K dispozici jsou i metody fyzikálního působení na mozek nebo léčba slovem. „Psychoterapie není o tom, že člověku poradím, co má dělat jiného, to mu už poradilo hodně lidí, a on přesto strádá, rada nefunguje. Psychoterapie je, že tomu člověku prostřednictvím nějaké žité zkušenosti přenastavíme ty mozkové sítě a obrazy světa,“ říká Jiří Horáček.

Literatura:
Gottwald, J.; Sahakian, B. J.: Mohou neurovědci číst naše myšlenky?