Jiří Horáček v Diagnóze F: Renesance LSD

16. květen 2016
03432242.jpeg

Albert Hofmann objevil LSD v rámci svého výzkumu léků na migrénu ve 40. letech minulého století. Když se látkou sám omylem intoxikoval a prožil svůj první „trip“, bylo zřejmé, že jde o látku s obrovským potenciálem. Je zhruba 1000x silnější než jiné podobné látky, např. psylocibin.

Výzkumy LSD v 50. a 60. letech zdaleka nezahrnovaly jen ono na YouTube tak populární testování využití psychedelik v armádě. Už tenkrát se hovořilo o tom, že by LSD mohlo pomoci pacientům s neurologickými bolestmi hlavy, závislým na alkoholu nebo lidem s neurózami či afektivními poruchami osobnosti. Naprostá většina příspěvků na vědeckých konferencích od 2. poloviny 50. let do začátku 70. let byla právě o možném využití LSD v medicíně. Pak ale přišel zlom. LSD se díky jeho propagátorovi Timothy Learymu dostalo na černý trh a mezi hippies. Tehdejší americká vládní garnitura jej spojovala s revolučním hnutím a rozhodla se LSD zakázat a veškeré výzkumy stopnout.

V posledních několika letech ale LSD zažívá renesanci. Vědci v nejvyspělejších státech farmaceutického průmyslu, tedy ve Švýcarsku, Německu, USA a v České republice, se znovu vrací k výsledkům tehdejších výzkumů a snaží se na ně navázat, respektive provést některé z nich znovu, tentokrát tak, aby splňovaly současné přísné podmínky klinických výzkumů. Jejich cílem je jednak pomoci vysvětlit, jak funguje mozek, nebo alespoň jeho části, a pak také zjistit, kde by bylo možné LSD využít v medicíně. „Když pochopíme, jak mozek funguje, budeme schopni lépe léčit duševní onemocnění,“ říká k výzkumům profesor Jiří Horáček z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Národního ústavu duševního zdraví.

Čtěte také

Užívání LSD mimo medicínu má mnoho rizik, jako například nepříjemné prožitky (tzv. bad trip), úrazy spojené se změnou vnímání, ale i rozvoj psychózy. Na druhou stranu má ale LSD i některé vlastnosti, které brání tomu, aby si na něj člověk vytvořil návyk. Třeba proto, že receptory, na které v mozku nasedá, se po intoxikaci zatáhnou a další brzká intoxikace už není tak intenzivní. Konkrétně tuto vlastnost LSD vědci zkoumají proto, že by mohla pomoci při léčbě deprese – stávající antidepresiva působí v mozku podobně, ale účinek přichází až po několika týdnech, zatímco u LSD prakticky okamžitě.

03432249.jpeg

V tomto světle by se mohlo zdát, že povídání o LSD je čistě optimistickým výhledem na to, co všechno bude v medicíně díky němu snazší. Ostatně výsledky výzkumů tomu trochu i nahrávají a dá se předpokládat, že využití psychedelik v medicíně se dočkáme v řádu let. Ovšem je třeba mít na paměti, že se stále bavíme o látce s prakticky nepředvídatelným účinkem a s obrovskou silou. Zatímco ostatní podobné látky mají účinné množství v gramech či miligramech, u LSD se bavíme o mikrogramech. Ne nadarmo se životopisná kniha Alberta Hofmanna jmenuje LSD – mé problémové dítě.

Rozhovor s Jiřím Horáčkem o LSD byl druhým dílem třídílného speciálu Diagnózy F o drogách. V příštím (třetím) díle si budu povídat s Martinou Richterovou Těmínovou ze Sananimu o toxidůchodcích.

Odkaz:
Národní ústav duševního zdraví, ČR: http://www.nudz.cz

Další články autora