Prolomit vlny: Avantgardní macho pláče. Kolik problémů stojí potlačované mužské slzy?

Každý jsme to někdy zažili. O něčem sníte, velmi tvrdě pracujete, a ono to nevyjde. Asi každý si tak dovede představit, co prožíval chorvatský tenista Marin Čilič při nedávném finále Wimbledonu, v němž se neúspěšně snažil porazit fenomenálního Švýcara Rogera Federera. Čilič si nejprve vybíjel zlost na raketě a pak se prostě rozplakal. Na kurtu nicméně nebyl se slzami sám – vstoupily do očí také vítězi zápasu. A to díky neméně silné emoci, kterou pociťujeme, když se nám naopak něco povede. Federer jednak Wimbledon vyhrál už poosmé a v pětatřicet letech navíc jako nejstarší hráč vůbec.

Čemu se naopak divit lze, jsou některé komentáře, které tyto velké emoce vyvolaly. Třeba britský bulvární novinář a moderátor – a celkově dost nesnesitelný člověk – Piers Morgan na Twitteru nad Čiličem ohrnoval nos, protože prý „bulel jako děcko“. Podobně otravná bulvární sloupkařka Kate Hopkins si pak přisadila komentářem, že šlo vůbec o „holčičí finále“. Morgan i Hopkins sice dostali na Twitteru co proto, ale pořád do značné míry platí, že žijeme ve společnosti, v níž jsou mužské slzy, ať už štěstí, nebo lítosti, jaksi nepřijatelné. V níž nemají „povoleno“ projevovat emoce, mluvit o bolesti, o strachu, o pochybách.

A má to pro ně naprosto drtivé následky. Častěji než ženy páchají sebevraždy, více upadají do závislostí všeho druhu, méně než ženy se starají o své zdraví, a tudíž více než ženy umírají na nemoci, jimž se dá bránit prevencí či vhodným životním stylem. K varovným statistikám o mužském zdraví pak přidejme zprávy o tom, že dívky začínají kluky předhánět ve škole, že zaniká řada odvětví, v nichž muži tradičně pracovali. V neposlední řadě také to, že jako otcové příliš nevídají své děti, když je soudy po rozvodu dají do péče většinou matkám.

Problémům mužů se věnuje stále větší pozornost a v Česku i ve světě se objevují nová hnutí za mužská práva. Většina z nich ovšem realitu neinterpretuje přesně, a tudíž ani návrhy, s nimiž přicházejí, nemíří správným směrem. Řada těchto „maskulinistů“, jak pojmenoval českou verzi hnutí spolupracovník exprezidenta Klause Ladislav Jakl, za problémy dnešních mužů viní hnutí za ženská práva, které prý muže „vykastrovalo“, tlačí je do nepřirozených rolí, případně je plošně nenávidí. Odpovědí na tento neuspokojivý stav je tedy návrat k „chlapským hodnotám“, které ovšem nezahrnují péči o domácnost a děti.

Je to ale přesně naopak. Většina problémů, o nichž je tu řeč, je naopak způsobena právě tím, že muži jsou pořád ještě cpáni do velmi úzce vymezené škatulky tradiční maskulinity. Tedy mlčenlivého muže, který nedává najevo emoce, netráví čas se svými dětmi a sní o práci ve slévárně, i když mu ekonomická realita moderního světa napovídá, že se bude muset živit jinak. Muži páchají sebevraždy, trpí závislostmi a zdravotními problémy mimo jiné také kvůli výchově – o svých pocitech nemluví, své deprese neřeší a potíž s vlastním tělem či myslí vnímají jako slabost, za kterou se stydí. Soudy svěřují děti do péče matkám mimo jiné také proto, že otce díky archaickému dělení rolí často téměř neznají.

Muž - mileniál |foto: CC0 License

Tyto zasmušilé bručouny pak nemusí nahradit „ufňukaní mužíčkové bez testosteronu“, jak nám podsouvají posměšně maskulinisté. Nahrazují je naopak muži, které socioložka Hana Librová jako „avantgardní macha“ výstižně popsala v knize Pestří a zelení: „Je to muž, který disponuje fyzickou silou, pevností postoje a rozhodností k činu. Co ho však odlišuje od jeho kritizovaného machistického předchůdce, je schopnost altruismu, trpělivosti a lásky.“