Prolomit vlny: Jak to dopadá, když feministky tlačí na pilu?

Ukázkou takového přístupu je i komentář Petra Honzejka „K čemu jsou holky na světě?“, podle kterého je kritika genderových stereotypů v dětských knížkách zbytečným cvičením a akorát popuzuje většinovou společnost. Jinými slovy je milé, že jsme se posunuli stran rovnoprávnosti žen a mužů na – jak sám říká – „nestředověkou úroveň“, ale není potřeba se hned „zabývat koninami“. Kdo určuje, která témata jsou hodná kritiky a o čem už je zbytečné polemizovat, se v textu nedozvíme. Lze si ale domýšlet, že diskuze o tom, jak se stereotypní představy o ženách a mužích promítají do dětské literatury a jaký to má vliv na socializaci a kariérní preference holek a kluků, mezi relevantní témata nepatří. Přitom právě takové debaty nám pomáhají lépe pochopit mechanismy, skrze které naše společnost funguje. Mechanismy, kterým Honzejk evidentně nerozumí. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak může napsat, že společnost odmítá další snahy o prosazování rovnosti mezi ženami a muži, protože – cituji – „nechce gender“.

Gender není nová kolekce z H&M, další porce knedlíků nebo pozvání do kina, které můžete odmítnout. Nechtít gender dává asi tak stejný smysl jako nechtít věk nebo etnicitu. Neschopnost vidět rozdíl mezi vědním oborem, analyzujícím společnost skrze kategorii genderu, a feminismem, tedy hnutím usilujícím o prosazování genderově fair společnosti, je – stejně jako neschopnost vidět rozdíl mezi ekologií a environmentálním hnutím – jen třešničkou na tomhle nelogickém dortu.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Honzejk navíc popisuje něco, čemu říká „autoimunní efekt“. Reakci, která se dostaví, pokud se společenské změny prosazují příliš překotně a násilně, tedy „tlačí se na pilu“. Když se na konci 19. století začaly ve Velké Británii organizovat ženy v boji za volební právo, jednou z hlavních výtek na jejich adresu bylo, že změny, kterých se dožadují, povedou k destabilizaci společnosti. Těm vdaným bylo teprve nedávno přiznáno právo vlastnit a nakládat se svým majetkem, další změny nebyly žádoucí. I přesto ženy pokračovaly – skrze nově založené organizace – v informačních kampaních, umírněné advokacii a lobbování. Když v roce 1903 zákonodárci smetli ze stolu navrhovaný Women's Suffrage Bill, došlo v hnutí k názorovému rozkolu. Pod heslem „deeds, not words“ – tedy „činy, nikoli slova“ – zahájily radikální sufražetky novou fázi boje. Asi nepřekvapí, že se jejich metody jako násilné demonstrace, bombové útoky a protestní hladovky nesetkaly s přílišnou podporou většinové společnosti. Holt tlačily moc na pilu. Jak to nakonec se snahou žen získat volební právo dopadlo, netřeba připomínat.

Boj za spravedlivější společnost není soutěž v popularitě, genderová studia nejsou feminismus. Víc než kritika stereotypních básniček škodí celé debatě neschopnost mnoha diskutujících nastudovat si základní pojmy a nahlédnout do učebnice historie.