Prolomit vlny: Je diskuze o demenci a podpora nemocných dostatečná?
Takových rozhovorů s babičkou mám z poslední doby více. Babička, úzkostně: „A kdy nám přivezou to cukroví, které jsi objednala?“ Já, ostře a netrpělivě: „Ježiš, babi, už ses mě ptala ráno. Přivezou ho zítra a já tu budu, tak se tím vůbec nemusíš trápit.“ Babička se tváří zmateně a taky smutně. „Aha, to já už si nepamatuju. Přece víš, že mi věci vypadávají.“ A já se zastydím. Vím. Všimla jsem si, že babičce už krátkodobá paměť neslouží jako dřív, a její opakované otázky musím přijímat s větší trpělivostí. Nedělá mi to přece schválně.
A taky si hned uvědomím, že to pořád nic není. Vybaví se mi různé obrazy a příběhy, které člověk slyší, ať z médií, nebo z osobních zkušeností lidí v okolí. Dříve soběstační prarodiče se mění v neschopné a nesamostatné děti. Zapomínají základní fakta. Přestávají zvládat dennodenní úkony. Zanedbávají hygienu, neberou léky. Dělají boty, někdy velmi nebezpečné. Pustí plyn, pustí vodu, zapomenou na to. Vydají se ven ve spodním prádle. Mění se jim osobnost. Někdo se stane apatickým. Někdo naopak agresivním. Hádají se a perou, sprostě nadávají. Schválně se pomočí, rozmazávají výkaly po zdi. Takhle nějak to může probíhat, když člověk začne trpět demencí.
Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova choroba. V České republice se jí zabývá Česká alzheimerovská společnost, která vydala počátkem prosince studii Zpráva o stavu demence 2014. Ta shrnuje základní dostupná fakta a znalosti a upozorňuje na trendy a problémy. A že těch problémů je. Navzdory slibům několika vlád totiž Česká republika nemá žádný ucelený plán pro přístup k otázce demence obecně a specificky Alzheimerovy choroby. Nemáme konkrétní data a statistiky, jen kvalifikované odhady. Nemáme jasný přehled o různých aspektech. To se potom těžko plánuje, kontroluje a efektivně řídí. A pomáhá. Jak lidem přímo postiženým demencí, tak jejich blízkým, kteří o ně pečují. Až 90 % péče o tyto nemocné se totiž odehrává doma.
Péče v rodině je samozřejmě ideální: známé prostředí, empatie a solidarita blízkých. To ale není vždy možné. Někteří lidé se nemohou o své blízké starat, i kdyby chtěli – musí chodit do práce, nemocní přitom potřebují celodenní péči. Často se i kompromisy stanou nezvladatelnými – co když vám babička volá už potřetí za dopoledne do práce a má hysterický záchvat, protože nemůže něco najít? Co když vám volají sousedi, že je od vás cítit plyn, ale vy se nemůžete dovolat domů? Co když se dědeček popere s pošťákem, protože měl pocit, že mu chce něco ukrást? Takové problémy nejsou ojedinělé a jsou lidsky velmi náročné.
V žádném případě neříkám, že by veškerá zodpovědnost za péči o tyto nemocné měla být na státu. Naopak, kdyby na to došlo, ráda bych věřila, že se o babičku postaráme v rámci rodiny. Ale současně bych ráda viděla, že se o tom ví, že se to řeší, že to není samozřejmost. Že máme ve státě oporu a pomoc v případě, že už to sami nezvládneme. Stáří a možná ztráta důstojnosti dříve nebo později zasáhne každého z nás. Musíme o tom tedy více mluvit, diskutovat různé možnosti a řešení a tlačit na stát a na koncepční systémové řešení. A hlavně se podporovat a oceňovat každého, kdo pomáhá, pečuje a přispívá.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
