Prolomit vlny: Jsem single a jsem tak velmi spokojená

V obou případech mi hlavou proletí stejná myšlenka. Příkaz, že bych teda taky měla s někým chodit. Protože tak to do mě pumpuje společnost, nejbližší okolí, filmy a seriály, písničky, skoro cokoli, když vylezu z domu a rozhlédnu se kolem.

Jako by měl jedinec od určitého věku jen dvě možnosti – být v páru, nebo partnera usilovně hledat. Když jste pak nějakou dobu pořád sami, začnou se na vás lidi dívat trochu podezřívavě, jako že s vámi asi není něco v pořádku, když si nemůžete nikoho najít. Jako by se člověk stával plnohodnotným až v páru, a ne jako individualita.

Málokoho napadne, že být single může být otázka volby, a pro mnoho lidí je těžko představitelné, že jsem tak nejen nesmírně šťastná a spokojená, ale naopak vyděšená z představy, že by to mělo být jinak.

Čtěte také

Představa randění a život ve dvojici je mi cizí. Když nad tím přemýšlím zpětně, vždycky byla. Ale jak už jsem řekla, sociální tlak je extrémně silný mechanismus. Když člověk cítí jednu věc, ale jeho prostředí mu celý život vysílá přesně opačné signály, je přirozené snažit se zapadnout a tu svoji odlišnost potlačovat.

Tak jsem se roky snažila randit, tu a tam jsem měla kluka, chodila jsem s někým. A pořád mi to nic neříkalo, pořád mi to bylo cizí. Tak jsem přijala, že jsem prostě divná, ale že se to snad časem spraví, že jako potkám toho pravého a všechno do sebe zapadne.

Stalo se mi to asi před rokem, už nevím kdy a jak, ale náhle mě osvítila myšlenka. Že ne-mu-sím. Nemusím být v páru, ani o to nemusím usilovat, abych byla plně šťastná. Pokud to nevyhovuje zbytku společnosti, je to její problém, ne můj. Tím, že mám jiné preference a potřeby, nejsem vadná. Ok, jsem trochu jiná oproti převažující většině, ale to neznamená špatnou věc. Lidi jsou prostě různí.

Pouze pro páry - singles - single|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Zní to triviálně? Možná. Ale pro mě to uvědomění, že nemusím být v páru a nemusím nikoho hledat, je doposud jedno z nejvíce osvobozujících, jaké jsem kdy zažila. Pořád je to dost čerstvé, pořád si to musím vědomě připomínat. Jako v té kavárně. Vždycky když mě při pohledu na nějaký pár ovládne děs, že se do toho taky budu muset pustit, připomenu si, že nemusím, a zaplaví mě tak nehorázná úleva, že mám někdy i slzy v očích.

Tohle není žádný antipárový manifest. Naprosto beru, že většina lidí je tak spokojená. Chci jen říct, že v každé oblasti se najdou lidí, kteří mohou věci cítit trochu jinak. Když se do té normy nutí, dost tím dlouhodobě trpí, a když naopak zjistí a přijmou, že je ok se občas lišit, může jim to nesmírně ulevit a vést k mnohem šťastnějšímu životu.

Čtěte také