Prolomit vlny: Nekončící kauza Lety

O dvacet let později lze jeho slova suše doplnit: co jeden totalitní režim spáchal a druhý zamlčoval, ten současný demokratický doposud nevyřešil. Řeč je o velkokapacitním vepříně, jenž se částečně nachází na území bývalého kárného, posléze sběrného a cikánského tábora, kterým v letech 1942–1943 prošlo nejméně 1309 osob, včetně starců, žen a velkého počtu malých dětí. O krutých podmínkách v táboře svědčí četná dochovaná hlášení a korespondence vedení tábora, spisy poválečných mimořádných lidových soudů, ale i výpovědi očitých svědků. Nejmíň 326 osob v táboře zemřelo vinou podvýživy či infekčních nemocí, na dalších víc než 500 letských vězňů pak čekal transport do Osvětimi.

Vepřín vybudovaný v roce 1973 však není problematický jenom svou polohou, kdo Lety někdy navštívil, dobře ví, že oněch 13000 vepřů pořádně zapáchá. A tak se (i když nejen kvůli vepřínu) v polovině 90. let rozjel velký politický a především mediální kolotoč, který s menšími přestávkami stále trvá. Situací se opakovaně zabývali zmocněnci pro lidská práva, řešení otázky slibovalo hned několik polistopadových vlád. Některé sliby vzaly za své s koncem funkčního období, jindy politici položili karty na stůl přímo – na odkup vepřína nemáme peníze. K řešení situace nepomohly ani urgence ze strany Evropského parlamentu či OSN.

Pietní místo Lety u Písku |foto: Český rozhlas

Zatímco na rovině politické dominovala otázka odkoupení vepřína, česká publicistika se v polovině 90. let ponořila do bitvy o pojmy. Předmětem dosud trvající debaty mezi jednotlivými tábory publicistů, amatérských badatelů a profesionálních historiků se staly především otázky české spoluviny na romské genocidě, správnosti použitých výzkumných metod, správné definice pojmu „koncentrační tábor“, „genocida“ atd. Tato debata o pojmy, která vyvrcholila vydáním publikace Historikové a kauza Lety v roce 1999, však celý problém důstojné piety obětí romského holocaustu uvrhla do ještě většího stínu. Pedantské zdůrazňování rozdílů mezi nacisty spravovanými koncentračními tábory a protektorátními tábory v Letech a v Hodoníně u Kunštátu jako by naznačovalo, že utrpení vězněných Romů nebylo dostatečně veliké.

Čtěte také: Americký badatel Paul Polansky: Češi se bojí přijmout tábor smrti Lety jako další Lidice

V publicistice a částečně i v politice se však uchytilo i pojetí problému letského vepřína jako určitého dluhu romské menšině. Dluhu, který lze v případě potřeby kompenzovat jinými způsoby, například investicemi do romského vzdělávání. Tento pohled nejenže opomíjí památku jednotlivých obětí, ale je jednostranný. Na letské vězně, mezi kterými nebyli výhradně jen Romové, je možné nahlížet i jako na stovky československých, posléze protektorátních občanů, kteří byli vězněni a umírali v nelidských podmínkách. Jejich důstojná pieta tak není jenom otázkou kompenzace vůči romskému etniku, ale i dluhem vůči české společnosti jako takové.