Prolomit vlny: O smrti se nemluví

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02342734.jpeg
0:00
/
0:00

I když je dnešní společnost považována za otevřenou, stále jsou témata, o kterých se moc nemluví. Prim mezi nimi jednoznačně hraje umírání. O smrti se nemluví. Jako by se nám nehodila do krámu. Proč tak nepřirozeně vnímáme smrt a neumíme si s ní poradit, komentuje Adéla Paulík Lichková.

Za chvíli to budou dva roky, co mám na Radiu Wave pořad Diagnóza F. V něm si se svými hosty povídám o duševních nemocech, těžkých životních situacích a příbězích. Mluvíme o věcech, o kterých se těžko hovoří. Někdy i o takových tématech, o kterých se prostě moc nemluví. Těch je ale, mám pocit, stále méně. Společnost je čím dál otevřenější a tabu už nejsou, co bývala. Zdá se, že už umíme mluvit otevřeně skoro o všem.

O sexu píše prakticky každý časopis, o vážných nemocech mluví celebrity v dokumentech v televizi. Taky všelijaké tragédie a katastrofy jako by byly na denním pořádku. A podle zpravodajských relací některých médií skutečně jsou. Nedávno mi ale došlo, že stále zůstává jedno velké téma, o kterém jako bychom mluvit nechtěli. Možná to ani neumíme.

Povídala jsem si s jedním svým přítelem. Vím, že měl nemocnou babičku a zajímalo mě, jak se babičce daří. Tak jsem se zeptala. Nejdřív chvíli mlčel a díval se na mě. Na mlčení jsem u něj zvyklá, ale tohle bylo prostě nějak jiné. Pak odpověděl, že už je zpopelněná. Sakra. Napadlo mě, že jsem se možná neměla ptát, že to bylo možná nevhodné, necitlivé. Ze své terapeutické práce jsem ale nějak zvyklá se svými klienty mluvit o těžkých tématech. A tak si přesně pamatuji ten okamžik, kdy jsem zapnula profesionální mozek a volně jsem pokračovala v rozhovoru o smrti. Nenásilně a s otázkou, jestli nevadí, že se ptám. Nakonec z toho bylo vlastně docela hezké povídání. Po chvíli jsme ho ale nechali a přešli na jiné téma. Až s odstupem několika dní mi došlo, jak to byla zvláštní chvíle.

O smrti se nemluví. Jako by byla něco zlého. Jako by jakákoliv zmínka o ní zaručovala, že přijde dřív, než to bylo v plánu. Anebo nám dává zprávu o konečnosti našeho bytí, kterou nechceme slyšet. Díky smrti našich blízkých si uvědomujeme vlastní smrtelnost. A té se bráníme. Smrt se totiž nenosí. Rozhodně ne v době, kdy média diktují kult krásy a mládí. Stáří a smrt je něco, co se nám nehodí. Smrt jako by byla důsledkem neúspěšné medicíny. A přitom je přirozenou součástí života.

Často když prolamuji vlny, obracím se do komunity pro uživatele drog, ve které pracuji. Udělám to i dnes. Léčí se tam totiž dívka, které před pár měsíci zemřela máma. Viděly se spolu jen pár dní před smrtí. Dalšího plánovaného setkání se už nedožila. Když se tato dívka vrátila z výjezdu, na kterém se o smrti své mámy dozvěděla, najednou jako by nikdo z těch, se kterými do té doby sdílela většinu svého bytí v komunitě, nevěděl, co říct. Jak s ní mluvit dál, jak ji nezranit, jak se jí nedotknout? Ale copak může jakýkoliv zájem ranit víc než úmrtí rodiče? Proč jsme tak strašně opatrní? Proč když s ní dnes mluví jiný klient, mluví doslova „o té strašné věci, která se jí stala“? Proč nedokáže vyslovit, že jí umřela máma? Proč kolem lidí, kterým někdo umře, chodíme po špičkách a tváříme se, že se nic nestalo?

02717349.jpeg

Když se potkáváme se smrtí, nevíme, jak se máme tvářit. Nevíme, co říkat. Nevíme, jestli vyjadřovat soucit, jestli plakat nebo jestli naopak vyprávět vtipy. Nevíme, jak naložit se smrtí.

Smrt přitom může být úplně obyčejná. Tak jako přirozeně vzniká život, tak také přirozeně zaniká. I když o přirozeném vzniku života by se dalo v poslední době, kdy přibývá párů, kterým se nedaří počít dítě a podstupují umělé oplodnění, docela slušně polemizovat. A možná právě i tento odklon od přirozenosti ve vzniku života přináší odklon od přirozenosti přijímání smrti jako takové.

I proto jsem se rozhodla, že smrti a umírání věnuji 15. listopadu Diagnózu F na Radiu Wave od osmi večer. Smrt přece nemusí být jen temné, smutné téma, kterému je lépe se vyhnout…