Prolomit vlny: Putin americké volby nerozhodl

10. leden 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03777668_0.jpeg

Pokud sledujete poslední dva měsíce zprávy proudící přes Atlantik, mohli byste si myslet, že v amerických prezidentských volbách hlasovalo více Rusů než Američanů. Tváří se tak celá řada politiků (především ale nejen demokratů), kteří mluví o tom, že Rusko „hacklo“ americké volby. Toto opakuje i velká část amerických médií. Svá tvrzení opírají o vyjádření několika zpravodajských agentur v čele se CIA, které však nepředložily takřka žádné přesvědčivé důkazy. Celý příběh je daleko složitější. Mimo jiné i proto, že žádného ze zapojených hráčů nemůžeme pokládat za nestranný zdroj informací.

Polovina voličů Hillary Clintonové podle průzkumu společnosti YouGov a časopisu The Economist věří, že se součtem hlasů v amerických prezidentských volbách manipulovali ruští hackeři. Vzhledem k tomu, že žádná seriózní instituce nic takového netvrdí, je to poměrně šokující zjištění. Zkratkovité sousloví o „hacknutí voleb“ se ujalo jako označení kauzy e-mailů uniklých z Národního demokratického výboru (DNC) a ze soukromého e-mailového účtu Johna Podesty, šéfa kampaně Hillary Clintonové. V obou případech e-maily zveřejnila organizace WikiLeaks. Z uniklé korespondence například vyplývá, že zaměstnanci DNC podrývali kampaň Bernieho Sanderse. Nikdo z obětí hacku netvrdí, že by e-maily byly pozměněné, nebo rovnou zfalšované. Otázkou tak je, kdo za únikem stojí a jaký vliv měl na výsledek voleb.

Tvrzení proti tvrzení

Americké národně bezpečnostní agentury tvrdí, že za hacky jsou jedinci napojení na ruské tajné služby, kteří museli jednat na příkaz Kremlu, ne-li rovnou samotného Vladimira Putina. Ve svých tvrzeních se opírají mimo jiné o výsledky kyberbezpečnostní analytické firmy CrowdStrike, která hackerskou skupinu označuje názvem Fancy Bear. Problém je, že předložený důkazní materiál je chabý a neprůkazný. Na díry v důkazech soustavně upozorňuje server The Intercept.

Mezi ty nejvýraznější patří například nález jména Felix Edmundovič v metadatech leaknutých souborů. Jméno odkazuje k zakladateli Čeky, první sovětské tajné policie, Felixi Edmundovičovi Dzeržinskému. Můžeme donekonečna debatovat, jestli je realistické, že by agent ruské tajné služby udělal takovou banální chybu, nebo jestli to je pokus o zmatení na druhou. Faktem zůstává, že jako důkaz ruského původu hacku jsou metadata takřka bezcenná. Naťukat je mohl v podstatě kdokoliv.

Dalším medializovaným důkazem byl kontakt mezi serverem patřící Trumpově firmě a největší ruskou soukromou bankou. Po krátké vlně mediální hysterie se však ukázalo, že Trumpův server pravděpodobně jen posílal spam.

Firma CrowdStrike se snažila dokázat spojnici mezi hackerskou skupinou Fancy Bear a ruskou tajnou službou GRU i mimo samotnou kauzu s e-maily. Podle CrowdStrikeu měla tato skupina rozšířit malware v podobě hacknuté aplikace mezi ukrajinské dělostřelecké jednotky. Díky němu měli jejich nepřátelé snadno zneškodnit až 80 procent ukrajinských děl D-30 Howitzer. Jejich analýzu však ve svém postu na platformě Medium naprosto rozcupoval kyberexpert Jeffrey Carr. Ten ukazuje, že za malwarem vůbec nemusely být ruské tajné služby – malware neměl přístup k lokaci v telefonech, aby mohl prozradit nepříteli umístění dělostřelecké jednotky, a navíc ani informace o 80procentní ztrátě děl D-30 Howitzer, se kterými CrowdStrike operuje, nejsou zdaleka důvěryhodné.

Další pochybnosti

Nejistotu ohledně oficiálního narativu nevzbuzují jen chabé důkazy, ale i podle všeho velmi laxní přístup amerických zpravodajských služeb. Podle ředitele Národní bezpečnosti Jamese Clappera a analytické společnosti ThreatConnect si hackeři pronajali servery od firmy, kterou vede na Sibiři usazený Vladimir Fomenko. Podle samotného Fomenka na něj sice americká národně bezpečnostní komunita ráda ukázala prstem, nikdo ho však ohledně kauzy nekontaktoval. „Pokud o ně FBI požádá, jsme připraveni poskytnout záznamy IP adres. Nikdo se ale po nich neptá,“ řekl Fomenko pro The New York Times. Zároveň sarkasticky dodává, že zmínění hackeři mu navíc nezaplatili za pronájem: účet na 290 dolarů prý pošle Putinovi a Trumpovi.

Zcela v rozporu s posudky CrowdStrikeu jsou tvrzení lidí okolo WikiLeaks. Nejkoherentněji je sepsal bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray. Na svém webu tvrdí, že uniklé e-maily z DNC nepocházely z hacku, podle Murrayho je vynesl někdo ze zaměstnanců organizace. „Vím, kdo je za jejich leak zodpovědný. Setkal jsem se s tou osobou a rozhodně to není Rus, je to insider. Jednalo se tedy o leak, nikoliv o hack, mezi tím je rozdíl,“ řekl britskému Guardianu. Pochopitelně ani WikiLeaks, potažmo Julian Assange, nejsou nezávislým a nestranným arbitrem. Vazby whistlerblowerské organizace na Kreml se sice v mediích často přehání, nicméně antipatie Juliana Assange vůči Hillary Clintonové jsou dlouhodobé a nepopiratelné.

03777671.jpeg

Tvrzení o tom, že za hackem stojí Rusko, se opírá o několik anonymních zdrojů ze CIA. Americké zpravodajské agentury se během posledních 40 let značně zpolitizovaly, už v polovině 70. let byl v CIA založen nechvalně proslulý „B Team“, který vznikl čistě proto, že tehdejším protisovětským jestřábům nevyhovovaly nízké (ale přesné) oficiální odhady vojenských schopností SSSR. Postupující politizaci agentury rozebírá ve své knize Spies for Hire odborník na téma Tim Shorrock. Dokládá ji i celoživotní dílo investigativního novináře Roberta Parryho. Negativní důsledky politizace člověk nemusí hledat tak hluboko v minulosti: stačí vzpomenout na hysterii před začátkem druhé války v Iráku, založenou na nepravdivých tvrzeních o zbraních hromadného ničení.

Komu vlastně věřit?

Ani WikiLeaks, ani americké zpravodajské komunitě tak nejde stoprocentně věřit. Kdo by měl opatrně našlapovat a rozkrývat nepřiznané agendy, jsou však novináři. Velká část amerických médií ale ve volbách stála nepokrytě na straně Hillary Clintonové. Zmírňování nadsazených tvrzení politiků o takzvané „ruské hrozbě“ se ale nedá čekat ani od mnoha z těch, kteří Clintonovou nepodporovali. Přitom už v červnu zdroje blízké vedení demokratů naznačovaly, že hlasité obvinění Ruska by mohlo být pro Clintonovou výhodné. „Pokud se demokratům podaří ukázat skrytý vliv ruských tajných služeb, věří, že rozhořčení voličů nad tímto zásahem pravděpodobně přebije jakékoliv znepokojivé zjištění z uniklých e-mailů,“ řekl nejmenovaný zdroj pro server Bloomberg.

Čtěte také

Po dvou měsících přešlapování na místě se dosluhující prezident Obama rozhodl vyhostit 35 ruských diplomatů. Zároveň ohlásil sankce proti několika ruským jednotlivcům a institucím. Jednalo se jednak o osoby, které už dávno byly na seznamu hledaných osob FBI, a také o vysoce postavené představitele GRU (ruská Hlavní rozvědková správa). Zároveň by se sankce měly týkat samotných tajných služeb FSB a GRU a tří společností, které měly GRU dlouhodobě napomáhat v kyberšpionáži. Ani v jednom případě však Obama nezmínil napojení přímo na hack DNC. Sankce navíc měly být reakcí také za obtěžování amerických diplomatů v Moskvě. Jen těžko lze tento krok považovat za bezprecedentní odvetu za „pokus o narušení americké demokracie“, jak sankce podávala většina amerických médií. Například v roce 2001 vyhostila administrativa George W. Bushe 50 ruských diplomatů za daleko menší prohřešek.

Stokrát opakované chabé důkazy

V pátek 7. ledna zveřejnil Úřad ředitele národní bezpečnosti (ODNI) zkrácenou, odtajněnou verzi zprávy, která měla vyhodnotit zásah ruských tajných služeb do amerických voleb. Hlasy skeptiků nijak neutišila. Neobsahuje takřka žádné důkazy ani detaily o důkazech starších a kvůli své jednostrannosti trochu působí, jako kdyby vznikla na politickou objednávku. Značná část zveřejněné zprávy se věnuje analýze americké mutace ruského státního televizního kanálu Russia Today a je plná nepřesností. „V současné podobě je zpráva jednostranná a postrádá skutečné důkazy. Opakované užití slova ‚posuzovat‘ (ve smyslu: americká zpravodajská komunita ‚posuzuje‘, že Rusko je viníkem) naznačuje, že klasifikované informace, na kterých se zpráva zakládá, mohou být značně nepřesvědčivé. V hantýrce zpravodajských služeb ‚posoudit‘ mnohdy znamená ve skutečnosti ‚odhadnout‘,“ píše investigativní novinář Robert Parry.

Zastánci amerických zpravodajských služeb argumentují tím, že přesvědčivé důkazy se nachází pouze v detailnější, utajené verzi zprávy. Samozřejmě existují legitimní důvody, proč nezveřejňovat přesvědčivé důkazy. „Nevíme, jaké důkazy mají zpravodajské služby k dispozici, takže můžeme jenom spekulovat. Předpokládejme, že mají ty nejpřesvědčivější důkazy, že mají přímo odposlech Vladimira Putina osobně, jak nařizuje hack DNC a Podesty za účelem zvolení Donalda Trumpa. Měli by v takovém případě důvod důkazy nezveřejňovat? Samozřejmě, že měli, protože by nechtěli odhalit způsob, jakým se dostali ke komunikacím na té nejvyšší úrovni Kremlu,“ vysvětluje novinář Glenn Greenwald v rozhovoru pro pořad Democracy Now!. Zároveň dodává, že slepá důvěra v důkazy nepodložená tvrzení je něco, čemu by se Američané neměli podvolovat.

Může za všechno nová studená válka?

Veterán národně bezpečnostní novinařiny Andrew Cockburn nebo autoři podcastu War Nerd John Dolan a Mark Ames – jejichž anglicky psaný satirický časopis v roce 2008 Kreml vyštípal z Moskvy – mluví o eskalaci nové studené války a znovuoživení takzvaného „rudého strašáka“. Všichni tři se shodují, že jak národně bezpečnostní aparát, tak mediální ekosystém velmi snadno naskočil do vyjetých kolejí a začal Rusko znovu vydávat za nepřítele číslo jedna. Ostatně, například stanice CNN tento termín při loňských amerických volbách začala sama používat beze špetky ironie a vědomí, že termín byl používán především pro účelové nafukování hrozby.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Stál tedy Kreml za tolik diskutovaným hackem? Nedostatek důkazů neznamená nevinu. Přes to všechno je to tedy klidně možné. Ostatně takřka nikdo z lidí, kteří přistupují k tvrzením amerických zpravodajců skepticky, netvrdí, že Kreml v této kauze nemohl mít prsty. Dostupné informace však zapojení ruských tajných služeb rozhodně nedokládají a jsou zneužívány pro politické účely. Změnil tento hack či leak výsledky amerických voleb? Toto tvrzení se vyvrací daleko hůře. Avšak nejen část politických komentátorů, ale i samotný prezident Obama nebo viceprezident Joe Biden identifikují jako hlavní problém slabé a chaotické vedení kampaně. Barack Obama dokonce tvrdí, že kdyby on sám mohl kandidovat znovu, volby by vyhrál. Minulý týden dokonce senátor John McCain, který dlouhodobě patří mezi nejvýraznější protiruské jestřáby, přiznal, že si nemyslí, že zveřejněné e-maily změnily výsledek voleb.

Celý případ údajného hackování v souvislosti s americkými volbami úzce souvisí s širší debatou ohledně takzvaných „fake news“, z jejichž šíření většina západního světa viní taktéž především Rusko. Stejná média, která bijí na poplach před nepravdivými zprávami (za všechny uveďme Washington Post), ochotně a nekriticky šíří neprokazatelná a dost možná účelová tvrzení, mnohdy pocházející z anonymních zdrojů. Jestli tedy chtějí porazit hrozbu „fake news“, možná by měla začít u sebe. Nemůžeme slepě důvěřovat zpravodajským službám, které ohledně manipulace a účelového nafukování hrozeb sami nemají čistý štít. Třeba pak polovina voličů nebude věřit úplným smyšlenkám.

Spustit audio