Prolomit vlny s Martinem Tvrdým: Nechci mít za kamarády xenofoby a rasisty

02612386.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02612386.jpeg

Nedávno napsal dávný kamarád všem ze staré party, že bychom se mohli po letech zas potkat, pokecat a tak. No asi proč ne, napsal jsem do společné konverzace, ale byl bych rád, kdyby setkání proběhlo striktně bez projevů nenávisti. Chtěl jsem se totiž vyvarovat konfrontace s názory mých někdejších kamarádů na muslimy, imigranty, dost možná i homosexuály a mnohé další, co se prý vymyká české tradici. Následovala e-mailová smršť, která ve mně zanechala silnější dojem než společné vzpomínky. Nikam jsem nešel a myslím, že už mě nikdo nebude zvát. Nestojím o to.

Je to divná doba, vyhrocená v nepochopitelné hysterii a neopodstatněném strachu. Dávno jsem přestal systematicky sledovat nejen zpravodajství, ale také Facebook a Twitter – už radši nechci vědět, co si kdo myslí a jaké informace šíří. Zní to hrozně, ale kupodivu to funguje. Nezdá se mi, že bych o něco důležitého přišel nebo se nedozvěděl něco zásadního. Až se bude jezdit vlevo, někdo mi to řekne.

Ale narazil jsem na problém, který nedokážu vyřešit. Totiž: pokouším se být otevřený, co to jen jde, a doufám, že v tom nejsem úplně tragický. Většinou se snažím ty ostatní pochopit, myslím, že dokážu ustoupit, najít kompromis, nechat se přesvědčit. Věřím v různost názorů, pocitů a pohledů a jsem přesvědčený, že mě obohacují. To všechno ale platí do jisté míry – v určitou chvíli se totiž to, co by se z jistého úhlu pohledu dalo nazvat jako odlišný názor, stává naprosto nepřijatelným světonázorem a jeho nositel mým „nepřítelem“. Mnoho svých postojů jsem jasně deklaroval veřejně, v písničkách, komentářích nebo účastí na akcích, a nedokážu si představit, že mezi kamarády udržuji někoho, kdo stojí přímo na druhé straně názorového spektra. Ne, není to tak, že „o nic nejde, dáme si pivo a pokecáme, ty vole“ – tady je řeč o absurdní rasové a nacionální nenávisti, šíření strachu a manipulačních lží nebo polopravd. Tohle není fotbal, že někdo fandí Bohemce a ten druhý poslouchá Kabáty.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Neřeším, kdo má jakou práci. Každý má svoje možnosti, svoje povinnosti a nároky a mně do toho nic není. Sám za sebe se snažím vyjít z toho nějak slušně, v kanceláři prezidenta nebo u policie bych asi dělat nemohl, stejně jako by se mi nechtělo do reklamky nebo nějaké krvežíznivé korporace a díkybohu to vychází. Taková situace není samozřejmá, to vím, a tak mě u lidí okolo zajímá spíš, jestli jsou hodní nebo zlí, než kdo jim za co platí. Ale už nevím, jak je to s volebními preferencemi: může vůbec hodný člověk volit třeba ODS nebo hnutí ANO? A co Zemana a Schwarzenberga? Ačkoliv k volbám nechodím, tak respektuji principy demokracie, vždyť každý přece může projevit svůj názor, ale přesto mě tihle voliči mezi mými přáteli zneklidňují.

Facebook nás naučil, že přátelství je možné ukončit stejně rychle, jako je uzavřete. Kdysi jsem rapoval o tom, že všechny friends v xenofobních skupinách je potřeba odebrat, na Facebooku i ve skutečném životě. Před těmi pěti lety to snad bylo přehlednější, na rasistu už musel mít člověk poměrně slušnou diskvalifikaci, ale ani tenkrát jsem nedokázal vyřešit zásadní dilema. Co když ten už nepřijatelný „jiný názor“ má někdo, s kým se rozejít tak jednoduše nejde – rodiče, sourozenci, blízcí příbuzní… Dokážu i jim říct, že se s xenofoby a rasisty kamarádit nebudu?