Prolomit vlny: Věznice Írán

02509514.jpeg
02509514.jpeg

V záplavě letošních mizerných zpráv z celého světa by jeden podivuhodný jev neměl zapadnout – už proto, že se dotýká problematiky, jež bývá občas společensky marginalizována, a také proto, že v sobě skrývá nepominutelný prvek naděje.

Během léta došlo v Íránu k nečekané vlně zatýkání žen, které se věnují různým druhům umělecké činnosti. K ročnímu vězení a devadesáti ranám bičem byla odsouzena íránská herečka Marzieh Vafamehr za to, že ztvárnila hlavní roli ve snímku Můj Teherán na prodej (2009), který je kritický vůči politice režimu islámské republiky. Žena, považovaná za vězenkyni svědomí zadržovanou pouze na základě pokojného uplatňování práva na svobodu projevu, se v jedné ze scén snímku objeví ostříhaná do hola a bez pokrývky hlavy.



Na základě podobných aktivit byla vznesena obvinění také proti fotografce Maryam Majd, která chtěla mapovat Světový pohár žen ve fotbale, dokumentaristce a aktivistce za ženská práva Mahnaz Mohammedi, jíž byl odebrán pas, aby nemohla vycestovat na festival v Cannes a konečně také proti Pegah Ahangarani – dceři dvou uznávaných íránských filmařů, která v roce 2009 veřejně propagovala opozičního vůdce Mira Hosseina Musávího v iránských prezidentských volbách. (K dalším zadrženým patří třeba patří uznávaná dokumentaristka Zahra Yazdani, novinářka Maryam Bahrman či Mansoureh Behkish).

Proč vlastně režim vyslýchá a zatýká lidi kvůli uměleckým dílům a událostem dva roky starým? Proč po dvou letech vyžadují provokativní, leč nenásilné akty podobně nekompromisní jednání? I v tomhle se projevuje nevyzpytatelnost a odpudivá mentalita totalitního režimu: v nečekaných, a přece pravidelných násilných útocích, v těchto případech na významné mladé ženy, které v očích světa neprovedly nic špatného a často ani nejsou politicky aktivní. Děje se tak jistě i z toho důvodu, že ženy se v Íránu stávají výrazným elementem veřejného života. Právě ony byly největší silou revoluce: dívky a mladé ženy tvořily až šedesát procent účastníků demonstrací, držely při životě kousavé blogy; ne náhodou se symbolem revoluce stala odvážná dívka Neda, která po průstřelu hrudníku vykrvácela přímo před kamerou.

A kde že je ten mnou v úvodu zmiňovaný prvek naděje? Přeci v tom, že režim možná ani netuší, jak energického a nepoddajného protivníka si svým přístupem vychovává. Za léta útlaku se tamní ženy nebývale zocelily: třebaže jsou vzdělané a mají snahu se emancipovat, nenacházejí pro sebe v dnešním Íránu uplatnění, a proto se neváhají hlasitě ozvat. Marjane Satrapi, slavná autorka komiksové série Persepolis, ostatně říká, že se dnešní generace tolik nebojí i proto, že už nemá prožitek represí z 80. let, kdy končila řada lidí nadlouho ve vězení. Jistě nejen já věřím, že právě ženy jsou tou silou, která nakonec může rozložit bezprávný íránský systém.