Promotérem v Žilině v DIY sále z beden od piva. „Ukázali jsme, že se lidi můžou o město starat sami“

5. červen 2018
z akce Vyčistíme si zahradu stanice

„Řekli jsme si s kamarády, že jestli chceme zůstat v Žilině, tak tu musíme mít nějaké svoje centrum,“ vzpomíná na dobu studia Marek Adamov, promotér, který tu vede hned dvě taková místa. Žilina je s 85 tisíci obyvateli až čtvrté největší slovenské město, díky sdružení Truc sphérique, („něco kulatého“) se tu ale děje pořád něco. Na koncerty se tu chodí na nádraží nebo do synagogy, na divadlo do sálu, který si parta kamarádů postavila z hlíny, slámy a beden od piva.

„Byli jsme jako  kmen v pralese, který se doslechne o fotbale, ale neví, že se nehraje s míčem ze železa nebo kamene,“ vzpomíná na neorganizované a snílkovské začátky na přelomu tisíciletí let Marek. Jeho partě kamarádů se vždycky zdálo, že se toho v jejich rodišti děje málo. Uspořádali proto několik akcí a došlo jim, že potřebují vlastní prostor. „Jezdil jsem s tátou po Žilině a stanice nám padla do oka. Přišli jsme na správu železnic a řekli, že za milion nádraží opravíme. To byl nesmysl, stálo to nakonec asi 12 milionů,“ směje se.

Marek Adamov před žilinskou synagogou

Příběh Stanice během mojí návštěvy Marek vypráví Soně Ferienčíkové, tanečnici, která by chtěla provozovat vlastní kulturní prostor. „Jsem z Bratislavy a cítím v ní trochu kulturní deficit. Dělám si proto vlastní rešerši, jezdím po kamarádech, kteří centra provozují, a hledám pohledy těch starších a zkušenějších.“ Zkušeností má Marek dost. Ostatně právě jeho parta stojí i za vydáním Design Handbook for Cultural Centres – příručky napsané slovenským architektem Peterem Lenyi, kde najdete fotky a popis desítek podobných kulturních uzlů vzniklých po Evropě různými způsoby. Některé na principu DIY, jiné financují investoři nebo města a regiony.

Přednosta Stanice

Stanica Žilina-Zarečie je fungující železniční zastávkou, vlaky tu staví u velkorysé budovy s bytem pro rodinu nádražáků, postavené po druhé světové válce. „Je velmi objemná, tehdy se takhle stavělo, dnes se postaví na čekání na vlak spíš taková malá zastávka MHD. Jinak není budova asi ničím výjimečná,“ popisuje stavbu Marek. Uvnitř je ale bar, sál s promítacím plátnem, fotokomora, místnost pro děti, kanceláře a další prostory. Využitý je každý metr čtvereční. V letní sezóně ožívá prostor kolem budovy se zahradou, hřištěm pro děti i třeba cvičištěm pro psy.

„Kulturní centrum, které nemá zahradu nebo aspoň velkou terasu, má problém. V létě nefunguje,“ myslí si Marek, kterého těší, že na stanici chodí lidé i jen tak posedět na pivo. Na Stanici máte opravdu dojem, že se tu město naučilo společnému komunitnímu trávení času. Venku si hrají děti, vedle sebe sedí tanečnice moderního tance, mámy s dětmi, nádražáci, kteří jdou po šichtě na jedno, i zahraniční umělci, kterých je tu na stážích díky bohatému kulturnímu programu ve městě mnoho. „Postupně zjišťujeme, co všechno dokážeme lidem poskytnout. Diváků současného umění je určité množství, ale těch ostatních je o mnoho víc. A i jim můžeme jako kulturní centrum sloužit,“ těší se ze zájmu návštěvníků Marek. „Chodí sem i lidi ze středních škol. Je skvělé, že mají už na střední přístup k alternativnímu umění. I když slovo alternativní nemám ráda,“ říká jedna z návštěvnic Stanice, mladá Baška, která sedí venku na zahradě. „Žila jsem delší dobu v zahraničí a Stanice byla jednou z motivací, proč jsem se rozhodla v Žilině žít,“ dodává.

„Měli jsme už brzy po začátku tolik aktivit, že se nám do stanice nevešly. Proto jsme postavili další sál, říkáme mu S2. Byl to pokus o stavbu s téměř nulovými náklady,“ pokračujeme s Markem v prohlídce centra. Nad stanicí je silniční kruhový objezd a kolem jeho obrovského pilíře je postavena ona „esdvojka“. Z beden od piva, hlíny a slámy. „Je to totální DIY architektura. Ekologická, rozebíratelná. Nemá přesný tvar. Je to amorfní něco, co se nám podařilo v roce 2009 vybudovat. Postavilo to asi 120 lidí za tři měsíce. Nikdy předtím nic nestavěli. Byl to experiment, který ukázal, co vše lze udělat, když lidé spojí síly.“

Stavba studia S2

Jahve, obilí, komunisti, kino a vy

„Pak za námi přišli lidé ze židovské obce, že hledají nové využití pro synagogu. Ptali se, jestli s ní nechceme udělat něco jako se Stanicí. A tak jsme ji zrekonstruovali. Kvůli nim a z odpovědnosti k architektuře, synagoga je významná,“ popisuje Marek vznik druhého kulturního hotspotu. Modernistický svatostánek už zažil hodně, původnímu účelu sloužil jen před válkou, pak se v něm skladovalo obilí a nábytek a v jedné části byl dokonce pneuservis. Po válce tu sídlilo loutkové divadlo, multifunkční kulturní centrum s názvem Dom osvety, resp. Park kultúry a oddychu. Od roku 1962 aula Vysoké školy dopravní. Po sametové revoluci ožila synagoga jako kino.

„Až dodatečně jsme hledali, na co by mohla sloužit dnes. Rekonstrukce trvala 7 let, stála 1,5 milionu eur, fundraising byl šílený. Nakonec jsme z ní udělali centrum současného umění, zejména vizuálního,“ říká Marek Adamov. Pořádají v ní ale i velké koncerty vážné hudby nebo diskuze. Nová synagoga tak doplňuje program Stanice, kde je program experimentálnější. I její součástí je kavárna a malá galerie. Díky rekonstrukci prý přežije dalších sto let.

Promotérem v Česku je sedmidílný seriál Radia Wave o lidech, kteří organizují kulturní provoz na periferiích. Dilema Praha versus rodné město u nich dopadlo ve prospěch kraje, odkud řada ostatních odchází za lepší prací jinam. Sedm postav seriálu na svých místech zůstává a pravidelně dostává malá publika koncertů, festivalů a dalších událostí do dřív opuštěných domů, kostelů nebo nádraží.

„Když se podívám, co stojí zaparkované za auta venku, tak si nemyslím, že peníze jsou problém,“ řekl Marek Adamov na diskuzi Aby z pamiatok neboli ruiny, která se v době mojí návštěvy v kavárně synagogy koná. Když procházíme kolem zrekonstruované budovy, vychází z ní zpěv. Zaposlouchám se a slyším, že zpěváci zpívají jména lidí. „Slíbili jsme lidem, kteří přispějí na synagogu, že budou nesmrtelní a budou součástí uměleckého díla. Zpěváci zpívají jména asi 3 tisíc přispěvatelů. Kvalitní umění a architektura přežijí svou dobu a jsou tak nesmrtelné,“ vysvětluje promotér smysl uměleckého díla skladatele Marka Piačeka.

Město pro lidi, lidé pro město

„Kousek jsme Žilině přispěli, je otevřenější. Je to město, kde se děje zajímavá kultura. Hodně lidí za námi cestuje, na festivaly a tak,“ odpovídá Marek na otázku, jak Stanice a Nová synagoga proměnily město. „Ukázali jsme lidem, že jde něco dělat. Že se mohou o své město starat.“ Zlepšení života ve městě díky kulturním centrům ale považuje Marek skromně za malé. Prý se nesnaží změnit mnoho věcí, ale spíše dvě místa proměnit velmi intenzivně. „Často se provozovatelé kulturního centra soustředí na program, ale my přemýšlíme i nad lidmi, kteří k nám nechodí. Jak by i oni náš prostor mohli využít? A lidé přichází sami s nápady. Stali jsme se skoro až komunitním centrem, máme mnoho neuměleckých akcí,“ dodává.

S úřady má sdružení Truc sphérique dobré vztahy, asi i proto, že dnes už tvoří komunitu tak velkou a významnou, že by byla radnice sama proti sobě, kdyby její aktivity omezovala. „Lidé si tady asi trochu více váží kultury, není tu deset Stanic nebo galerií. Je tu jedna, tak jsou za ni rádi. V menším městě mají lidé také více času, možná proto to není tak špatné s návštěvností,“ pokračuje v úvahách o městu a jeho lidech Marek. „Soustředíme se na Stanici, nejsme aktivisti a nemáme k tomu jiná zaměstnání.“

Stanice i synagoga jsou během mé návštěvy skutečně plné lidí. Pracují s nadšením a často za málo peněz. Bez dotací a sponzorů se neobejdou. Ale umí si nastavit hranici. „Nejsme pračka image pro korporace, ale hledáme někoho, kdo si nás může dovolit podpořit. Korporace tvoří lidé a často se s nimi dá mluvit. Máme s nimi čistý vztah,“ říká o sponzoringu Marek. „Naše práce je špatně placená, ale přináší tolik zážitků, že to nízkou mzdu vyvažuje. A ve městě je stále co dělat, roste, je tu malá nezaměstnanost. Chtěli bychom dále vytvořit pracovní zázemí, ateliéry a studia, protože kreativní lidé se stěhují z města pryč.“

Slovu úspěch se Marek trochu brání, sám říká: jsme trošku úspěšní. Ale jak to, že se už skoro dvacet let daří jemu a jeho přátelům dělat skrze Stanici a nyní i Novou synagogu Žilinu dobrým místem k životu? „Sešla se tu dobrá parta lidí. Málokdy to říkáme, ale jsme velmi loajální vůči sami sobě. Máme totální svobodu, přesto nikdo neodešel. A vydrželi jsme dlouho, spousta věcí funguje až po čase. Až po deseti letech na Stanici jsem měl pocit, že to funguje trochu i samo. Historická města mají to nejlepší za sebou. Žilina má lepší roky před sebou,“ věří svému rodišti osobitý promotér Marek Adamov.

Jak se v Žilině vzala tanečnice Soňa, jak kulturní centra proměnila Žilinu a pamatují si Young Fathers, že si u Marka doma prali prádlo? Poslechněte si celý příběh Marka Adamova, Stanice a Nové synagogy.

Spustit audio

Související