Radio Ivo feat. Michal Suchánek: Jednou nohou v budoucnosti

15 fotografií

Inkluze je jedním z ústředních témat dneška. Ať už v globálním, mezinárodněpolitickém měřítku migrace (Romana Bohunská sama už velmi dobře ví), tak v tom nejintimnějším smyslu přijetí jinakosti prakticky kdekoli v běžném životě. Skupina vedoucích dětského tábora pro handicapované o tom ví ještě možná více než Romana. Což je samozřejmě spíš literární paradox, neboť těžko může postava být obeznámenější než její autor. Nicméně ve smyslu mechanismu divácké/čtenářské imaginace, kdy je divák/čtenář schopen dotvořit si postavu na základě vlastní míry bohatosti jeho vnitřního světa, je vlastně pro autora spíš výhodné pouze naznačit (v rámci vlastních vědomostních a inteligenčních limitů) a tu hlavní část práce nechat na diváku/čtenáři. Případně na ovčáku/čtveráku. A toho Romana Bohunská hojně využívá. A netají se tím, že o mnoha tématech ví opravdu jen základ. Pro účely jejích rozšafně tragikomických příběhů to většinou stačí.

Čtěte také

Radio Ivo: Tři sestry mezi hrochy

Tentokrát tu tedy máme spolupracovníky (a možná i potenciální budoucí partnery) Jirku a Štěpána, kteří se na louce setkávají s manželi Martou a Mírou Formánkovými. Všichni jsou si společenským postavením i pracovním zařazením rovni. A o to víc vyvstávají různosti jejich povah. Formánkovic jednoduchost kontrastuje s běsy Štěpána Voceckého, saturovanými tajemstvím z jeho společné minulosti s Martou Formánkovou. Každý si své vyrovnání s někdejším kritickým momentem života řeší ideově po svém, ovšem zajímavé je, že v obou případech se to děje na úrovni genderu. Ale zatímco Vocecký, podle drobného náznaku v jediné větě, zdá se uvažuje o změně sexuálního směřování, Formánková zřejmě nešťastně zakopla o esoterické nauky o své vnitřní bohyni. Můžeme být jen zvědavi, jak se tohle vyřeší a zda zvítězí opět ono smírné „Co jsme si, to jsme si!“.