Režisér Majid Barzegar: Nezávislí íránští filmaři už vědí, jak točit, aby režim jejich film nezakázal
V rámci íránského dne ve vysílání byl hostem ve studiu Radia Wave režisér Majid Barzegar, jehož nejnovější film Obyčejný člověk, který je zároveň prvním česko-íránským snímkem v historii, bude k vidění na právě probíhajícím 5. ročníku Festivalu íránských filmů.
Kdy ve skutečnosti začala česko-íránská filmová spolupráce, která vyústila v koprodukci filmu Obyčejný člověk, a jakým směrem se bude ubírat do budoucna? Jaký vztah má nejen k české kinematografii, ale celkově kultuře režisér Majid Barzegar? První část rozhovoru se točila právě kolem tématu propojení dvou zdánlivě odlišných filmových světů, které ale podle Barzegara mají společného více, než se může na první pohled zdát: „V Íránu bohužel v kinech nemůžeme vidět zahraniční filmy, ale díky tomu, že mám v Česku hodně přátel, tak jsem spoustu českých snímků viděl a mám pocit, že máme hodně podobného, hlavně co se týče stylu a příběhů, které pomocí nich vypravujeme. O co méně ale lidé v Íránu znají českou kinematografii, o to více znají literaturu, fotografie a obrazy.“
Hlavní postavu, 80letého důchodce s nastupující Alzheimerovou chorobou, hraje v nejnovějším filmu režiséra Barzegara Obyčejný člověk 84letý Armén, pro kterého to byl vůbec první film. „Trénoval jsem s ním asi měsíc a strávili jsme spolu hodně času. On sám je hodně veselý člověk, plný energie, takže ztvárnit roli, která je prakticky pravým opakem jeho osoby, pro něj bylo velmi těžké. Musel se naučit pohybovat se pomalu při nalévání čaje a prakticky veškerý svůj pohyb musel velmi zvolnit. Zvládl to ale podle mě skvěle.“
A jak se žije starým lidem v íránské metropoli ve skutečnosti? „Teherán je velké město, které má jako spoustu jiných velkých měst tu vadu, že mezilidské vztahy jsou tam velmi studené. A co se týče starých lidí, pro ně je život v Teheránu také velmi těžký. Domovů důchodců je málo, některé jsou ve špatných stavech, ty lepší jsou zase velmi drahé a ne každý si je může dovolit zaplatit, a tím pádem hodně lidí zůstane na konci života samo, což je hodně smutné,“ poodhalil Barzegar problémy starých lidí, kterým musí v Teheránu čelit.
Do jaké míry je íránský film svázaný státním režimem a jakým směrem se současná íránská kinematografie ubírá? O tom byla závěrečná část rozhovoru s režisérem Majidem Barzegarem.
Bohatý doprovodný program festivalu není jen o íránské hudbě
Letošní ročník Festivalu íránských filmů má i bohatý nefilmový doprovodný program. Tradiční íránská hudba z jihu okořeněná občasnými fúzemi s elektronickou hudbou, jazzem nebo reggae, to je repertoár Shanbehzadeh Ensemble, téměř rodinného podniku, jehož páteř tvoří otec Saeid a syn Naghib.
Oba momentálně žijí v Paříži, kde se talentovaný Naghib už v šesti letech dostal na konzervatoř, kterou nedávno dokončil. Saeid kromě vlastních koncertů a performancí spolupracuje s různými tanečními a divadelními soubory, spolupořádá festivaly, učí hudbu a tanec studenty konzervatoří i laickou veřejnost. „Víte, my se učíme hudbu úplně jinak, než se učí v moderním současném systému. To je první věc, pak se řídíme hlavně rytmem, hudbu nezapisujeme, nemáme noty, naše hudba vychází z orální tradice. Jde o spojení různých ceremoniálů s běžným denním životem,“ přibližuje Saeid způsob, jak svoje žáky učí hudbu. On sám už v Íránu nebyl deset let, nevrací se tam kvůli politické atmosféře. Jak říká, chce dělat svobodnou hudbu, nezatíženou propagandou nebo jinými vlivy. „Synovi někdy lezu na nervy, ale syn je klidnější a vzdělanější, tak ten to vydrží. Manželka je naše manažerka, takže jde o náš život, musíme to zvládnout, i když je to samozřejmě někdy těžké,“ ptám se Saeida, jaké to je pracovat s rodinou. Rozhovor se Saeidem a především ukázku hudby Shanbehzadeh Ensemble si můžete poslechnout tady.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
