Režisér Viktor Tauš: Jen živá kultura může vyvážit mediální komunikaci strachu z pandemie

„V jednu chvíli jsem přestal sám sebe bavit. Pod Jiráskovým mostem jsem se umyl, vypral oblečení a šel se do reklamní agentury zeptat, jestli neshání někoho, kdo by jim kreslil storyboardy,“ popisuje Tauš konec období života na ulici, které následovalo po jeho filmovém debutu Kanárek v roce 1999.

„Už před pandemií se redefinoval pojem ‚sdílený zážitek‘. Do kina jsme vždycky chodili proto, abychom byli spolu. Dneska jsme spolu na sociálních sítích, kde sdílíme věci, které prožíváme sami a následně je případně komunikujeme při osobních setkáních. To, že jsme teď zavřeni v našich domovech, nahrává spíše románovým strukturám než ‚uměleckým‘ filmům,“ říká režisér o možné proměně filmového prostředí v důsledku pandemie.

O Viktoru Taušovi:

Viktor Tauš je filmový, televizní a reklamní režisér, scenárista a producent. V roce 1999 debutoval s částečně autobiografickým filmem Kanárek, ve kterém se mimo jiné snažil zobrazit svou bývalou závislost na drogách. Je tvůrcem desítek reklamních spotů pro české i mezinárodní společnosti. Režíroval celovečerní filmy Sněženky a machři po 25 letech (2008) a Klauni (2013). Dvě televizní minisérie, které režíroval, získaly ocenění – Vodník v roce 2019 Českého lva a Zrádci v roce 2021 Cenu české filmové kritiky. Je spoluautorem projektu Film Naživo, který v době pandemie nabízel a stále nabízí živá představení divákům do jejich domovů. Je autorem divadelního představení Amerikánka, o kterém říká, že mu změnilo život. V letošním roce začíná pracovat i na jeho filmovém zpracování.

Má pro Viktora Tauše větší hodnotu Cena české filmové kritiky nebo Český lev? Proč filmovou a televizní režii vnímá jako umění interpretace? Proč mu jeho filmový debut Kanárek spíše ublížil než pomohl? Kdyby dnes mohl točit film o sobě, o čem by byl? Proč nevěří těm, kteří říkají, že točí filmy pro lidi? A lze ve filmové branži předvídat úspěch připravovaného filmu? Dozvíte se v Rozhovoru Martina Minhy.