Román Havířovina Ivy Hadj Moussy je o našich úzkostech z dětství

Román vypráví nejen o osobním životě hlavní postavy a strašidelném domě, ale také o spisovatelství a pocitech s ním spojených. „Některé pasáže v knize odpovídají tomu, jak já někdy bojuju s psaním. Mám dny, kdy mi to jde pěkně od ruky, mám z toho radost. Potom přijde nějaká krize a pocit, že bych to celé měla smazat. A říkám si dokonce, proč píšu, když tisíce lidí to umí mnohem líp než já,“ svěřuje se Iva Hadj Moussa.

Dům Havířovina skutečně existuje ve vesnici, ve které autorka vyrůstala. Je opředen různými mýty, říká se, že lidem přináší smůlu a že způsobil neštěstí. „Původně jsem si říkala, že bych zkusila obsáhnout téma prostřednictvím vyptávání se pamětníků, udělat z toho reportáž. Ale protože jsem knihu psala v době lockdownu, nemohla jsem se vypravovat za seniory. Tak jsem se rozhodla, že si to celé vymyslím. Doteď ale nevím, která ta cesta byla jednodušší,“ vysvětluje. Prvním impulsem k napsání románu bylo, podobně jako na první stránce knihy, zjištění, že ze starého domu opět stoupá dým.

„Občas mě napadá, jak moc – i neúmyslně – předáváme dětem čtením děsivých pohádek zbytečné strachy. Když se to přežene a strašíme je až příliš, může z toho být traumatizující záležitost,“ říká. Havířovina je svým způsobem o úzkostech, které vznikly v dětství nebo dospívání hrdinky. K tomu patří i různé osoby, se kterými se ve vesnici setkávala.

„Když se bavím s kamarádkami, zjišťujeme, že jsme se každá setkaly s nějakou formou obtěžování, ať už slovní, nebo jsme potkaly muže, který se před námi uspokojoval. Shodly jsme se na tom, že jsme se o tom bály říct rodičům, připadalo nám, že si za to můžeme samy. Tohle téma ani nebylo cílem otevírat, ale nějak to vyplynulo. Každá si to pamatujeme, jako by se to stalo včera,“ dodává spisovatelka.

Poslechněte si novou Záložku o vině, traumatech a nevyřčených větách.