Roman Štětina: Práci s hercem jsem si vyzkoušel na těch, kteří už byli po smrti

Roman Štětina
Roman Štětina

Vizuální umělec Roman Štětina je často připomínán coby držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého. Od ocenění už ale uplynulo pět let a Štětina od té doby realizoval bezpočet dalších projektů. Umělec, který nezřídka pracuje se site specific instalacemi, se nejčastěji vrací k médiu filmu. Zmíněnou cenu ostatně dostal za střihový snímek Ztracený případ, který vystavěl chronologickým vrstvením scén z ikonického seriálu Columbo.

Své nejnovější filmové projekty teď představí na Marienbad Film Festivalu, přehlídce, která lázeňské město okysličuje podzemními proudy experimentální kinematografie. V jeho nejnovějším filmu Lemonade se herec po čtyřicet minut noří do citronády – jaký je nejlepší recept na její konzumaci?

Ve své umělecké tvorbě pracuješ s filmovým médiem, ale primárně necílíš na kina, filmové festivaly a už vůbec ne na filmovou distribuci. Cítíš se být filmařem?

Nedávno jsem si na ulici říkal, že bych chtěl vlastně točit filmy – a víc filmů. Ale následovala taková pochybnost, která zněla: „No jo, ale vždyť ty na filmy moc nekoukáš, nevylučuje se to, je to možné?“ V tom oboru se pořád cítím nepatřičně – zajímá mě pracovat s pohyblivým obrazem, a zároveň je tam hrozící nebezpečí, že v něčem objevuju Ameriku.

Nemáš pocit, že právě z toho, že jako filmař objevuješ Ameriku, může vzejít něco speciálního?

Rád bych tomu věřil a jsem vždycky rád, když to v tom někdo další, kdo tomu rozumí, objeví.

A máš pocit, že aby byl film dobrý nebo filmař zajímavý, tak by měl mít nakoukáno, že by měl být aktivní fanoušek?

V souvislosti s uvedením nového filmu Quentina Tarantina mě napadá, že u něj to tak je. Ale jsou různé modely. Zase aby nedošlo k mýlce, v dějinách pohyblivého obrazu se orientuju a hodně mě zajímají fundamenty, jednoduché stavební prvky pohyblivého obrazu – ať už je to zvuk sám o sobě, synchronicita s obrazem, anebo třeba titulky a další stavební prvky, z kterých se film skládá a kde vzniká. Spousta věcí, které jsem udělal, se zabývala právě tím, odkud se berou pohyblivé obrazy.

Některé z tvých dřívějších filmů se promítaly mimo jiné na karlovarském festivalu, který uváděl i díla Adély Babanové nebo Daniela Pitína. Baví tě v něčem jejich přístup k médiu?

Ačkoli s Danem Pitínem žádné úzké vazby neudržujeme, zajímají nás podobná témata a podobné motivy. Dokonce jsme oba dva apropriovali scény s Rudolfem Hrušínským, aniž bychom o tom věděli. Adéla Babanová mi přijde zajímavá v tom, jak přemosťuje světy profesionálního filmu a toho, co vychází z výtvarných škol. V tom, jak dělá film, je profesionálka.

Adéla Babanová do svých filmů taky zve známé herce – třeba Gabrielu Míčovou nebo Jiřího Vyorálka. Byla by tohle pro tebe výzva?

Mně ten svět profesionálních herců nepřijde tak nedosažitelný, a kdybych tu potřebu měl, tak to asi už udělám. Ale u některých filmů s Rudolfem Hrušínským, které jsem dělal, byla snaha pracovat s profesionálním hereckým projevem, aniž bych musel někoho otravovat svou neznalostí režisérského řemesla. Takže když jsem chtěl pracovat s profesionálním hereckým výkonem a mít nějakou jistotu, tak jsem si zvolil herce, který už byl mrtvý, a film, který byl natočený – a ten jsem přestříhal.

Z tvé tvorby cítím hodně pozitivní náboj, souhlasil bys s tím?

Před deseti lety, kdy jsem začínal, to bylo docela chtěné. Studoval jsem v Plzni a tady v Praze se nám – mně, Dominikovi Gajarskému nebo Tomáši Moravcovi – smáli, že „to jsou ti umělci, kteří dělají vtipy“. Teď už to nedělám s tou intencí dělat hravou, vtipnou věc, ale něco z toho tam zůstalo.

Proč se bojí režírovat profesionální herce? A jak on sám vnímá svou infiltraci do světa filmu? Poslechněte si celý záznam rozhovoru s Romanem Štětinou, jedním z hostů nadcházejícího Marienbad Film Festivalu.