Roman Štětina: Práci s hercem jsem si vyzkoušel na těch, kteří už byli po smrti

Roman Štětina
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Roman Štětina

Vizuální umělec Roman Štětina je často připomínán coby držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého. Od ocenění už ale uplynulo pět let a Štětina od té doby realizoval bezpočet dalších projektů. Umělec, který nezřídka pracuje se site specific instalacemi, se nejčastěji vrací k médiu filmu. Zmíněnou cenu ostatně dostal za střihový snímek Ztracený případ, který vystavěl chronologickým vrstvením scén z ikonického seriálu Columbo.

Své nejnovější filmové projekty teď představí na Marienbad Film Festivalu, přehlídce, která lázeňské město okysličuje podzemními proudy experimentální kinematografie. V jeho nejnovějším filmu Lemonade se herec po čtyřicet minut noří do citronády – jaký je nejlepší recept na její konzumaci?

Ve své umělecké tvorbě pracuješ s filmovým médiem, ale primárně necílíš na kina, filmové festivaly a už vůbec ne na filmovou distribuci. Cítíš se být filmařem?

Nedávno jsem si na ulici říkal, že bych chtěl vlastně točit filmy – a víc filmů. Ale následovala taková pochybnost, která zněla: „No jo, ale vždyť ty na filmy moc nekoukáš, nevylučuje se to, je to možné?“ V tom oboru se pořád cítím nepatřičně – zajímá mě pracovat s pohyblivým obrazem, a zároveň je tam hrozící nebezpečí, že v něčem objevuju Ameriku.

Nemáš pocit, že právě z toho, že jako filmař objevuješ Ameriku, může vzejít něco speciálního?

Rád bych tomu věřil a jsem vždycky rád, když to v tom někdo další, kdo tomu rozumí, objeví.

A máš pocit, že aby byl film dobrý nebo filmař zajímavý, tak by měl mít nakoukáno, že by měl být aktivní fanoušek?

V souvislosti s uvedením nového filmu Quentina Tarantina mě napadá, že u něj to tak je. Ale jsou různé modely. Zase aby nedošlo k mýlce, v dějinách pohyblivého obrazu se orientuju a hodně mě zajímají fundamenty, jednoduché stavební prvky pohyblivého obrazu – ať už je to zvuk sám o sobě, synchronicita s obrazem, anebo třeba titulky a další stavební prvky, z kterých se film skládá a kde vzniká. Spousta věcí, které jsem udělal, se zabývala právě tím, odkud se berou pohyblivé obrazy.

Některé z tvých dřívějších filmů se promítaly mimo jiné na karlovarském festivalu, který uváděl i díla Adély Babanové nebo Daniela Pitína. Baví tě v něčem jejich přístup k médiu?

Ačkoli s Danem Pitínem žádné úzké vazby neudržujeme, zajímají nás podobná témata a podobné motivy. Dokonce jsme oba dva apropriovali scény s Rudolfem Hrušínským, aniž bychom o tom věděli. Adéla Babanová mi přijde zajímavá v tom, jak přemosťuje světy profesionálního filmu a toho, co vychází z výtvarných škol. V tom, jak dělá film, je profesionálka.

Adéla Babanová do svých filmů taky zve známé herce – třeba Gabrielu Míčovou nebo Jiřího Vyorálka. Byla by tohle pro tebe výzva?

Mně ten svět profesionálních herců nepřijde tak nedosažitelný, a kdybych tu potřebu měl, tak to asi už udělám. Ale u některých filmů s Rudolfem Hrušínským, které jsem dělal, byla snaha pracovat s profesionálním hereckým projevem, aniž bych musel někoho otravovat svou neznalostí režisérského řemesla. Takže když jsem chtěl pracovat s profesionálním hereckým výkonem a mít nějakou jistotu, tak jsem si zvolil herce, který už byl mrtvý, a film, který byl natočený – a ten jsem přestříhal.

Z tvé tvorby cítím hodně pozitivní náboj, souhlasil bys s tím?

Před deseti lety, kdy jsem začínal, to bylo docela chtěné. Studoval jsem v Plzni a tady v Praze se nám – mně, Dominikovi Gajarskému nebo Tomáši Moravcovi – smáli, že „to jsou ti umělci, kteří dělají vtipy“. Teď už to nedělám s tou intencí dělat hravou, vtipnou věc, ale něco z toho tam zůstalo.

Proč se bojí režírovat profesionální herce? A jak on sám vnímá svou infiltraci do světa filmu? Poslechněte si celý záznam rozhovoru s Romanem Štětinou, jedním z hostů nadcházejícího Marienbad Film Festivalu.