San Andreas třese chatrnou litosférickou deskou

San Andreas celkem dobře dokumentuje pozici, ve které se katastrofický žánr nachází v současném mainstreamu. Je to film se slušným, ale ne ohromujícím rozpočtem, podprůměrným režisérem, který je rutinérsky schopný uhlídat tupou atrakci (Brad Peyton měl dosud na kontě druhé díly mizerných filmů pro celou rodinu i domácí mazlíčky – Cesty na tajuplný ostrov a Psů a koček), a velkou hvězdou, jakou v současnosti je Dwayne The Rock Johnson; nejen objemem svých bicepsů a šíří ramen, ale především schopností přivést do kin zástupy diváků, kteří nehledí tolik na žánr, ale prostě chtějí vidět tuhle hromadu absurdní maskulinity v akci.

Film o kataklyzmatickém zemětřesení představuje Johnsona v serióznější poloze dobrého, i když traumatizovaného táty a zároveň neohroženého záchranáře Raye, který uprostřed zkázy napíná veškeré úsilí k záchraně své rozpadající se rodiny. San Andreas používá nejprovařenější model, v němž neštěstí slouží jako příležitost k obnově autority otce. Přesto je v žánru, který tradičně akcentoval pospolitost amerického národa, až zarážející, jak sobecky jednání hlavní postavy působí. Ray a jeho blízcí kráčí proti proudu (v jedné ze scén doslova a do písmene) a spoléhají při přežití ne na státní autority, ale převážně na neomylné znalosti „otce rodu“.

Uprostřed uměle utlumeného kolektivního utrpení tak sledujeme až nadpozemskou intuitivní schopnost několika individuí najít se ve světě, který se třese, a na konci pod cáry americké vlajky přednést patetickou mantru o obnově všeho, co bylo zničeno. San Andreas jako by podtrhovalo skepsi k mátožné centrální moci a zdůrazňovalo, že obnova americké slávy musí vycházet ze soudržných a silných rodin, které si jdou neohroženě vlastní cestou.

Nerad bych nicméně budil dojem, že San Andreas je v něčem ozvláštňující a originální podívaná. I potencionálně svěží prvky se utápí v děsivé herecké prkennosti, ztuhlých rodinných dialozích, z nichž trčí traverzy klišé, a rozpadlém scénáři, který občas selhává i v tak jednoduchém úkolu, jakým je smysluplně odvyprávět stokrát viděné žánrové refrény (stačí se podívat, jak zoufale při vší trivialitě klopýtá paralelní „vědecká“ linie). Není těžké určit, že v tomto ohledu stihla film odolná hollywoodská nákaza jménem „jeden píše a dalších pět to po něm přepisuje“. San Andreas je tudíž filmem bez funkčních návazností a gradace – je to technologické demo pro 4DX kina. V nich z vás vytřese duši, osprchuje vodou a ve strnulých a prázdných konverzačních scénách vám umožní v klidu posbírat spadaný popcorn a kelímky ze země. Zemětřesení přichází jako deus ex machina ve chvíli, když už si spolek voskových figurín na plátně nemá co říct – a to je de facto pořád.

Z filmu San Andreas|foto: Warner Bross

Dokonce i v sousedství krále pokleslosti Rolanda Emmericha působí katastrofický kostitřas Brada Peytona hloupě. Technicky sice vytěžuje možnosti svého rozpočtu do posledního centu, ale na rozdíl od úsměvné absurdity Emmerichových blockbusterů, jejich nabubřelé ideologické pompy a sílící sebeironie vidíme v San Andreas jen špatně poskládanou macho fantazii chlapa, který může své manželce ukázat, že si špatně vybrala, když si našla slabošského milionáře a podala žádost o rozvod.

Na mé Richterově stupnici blbosti zaznamenává otřesné San Andreas ve všech ohledech čistou desítku.

Hodnocení: 30 %
San Andreas: Brad Peyton, USA, 2015, 114 minut