Sedmilhářky umí mluvit o domácím násilí i o „obyčejných věcech“
Sedmilhářky od kritiků hned zkraje schytaly přirovnání k vizuálně atraktivní soap opeře. Po sedmi epizodách o báječných a bohatých matkách ze snového kalifornského Monterey, snad definitivně uzavřených napínavým finále, se však zdá, že HBO právě odvysílala jeden ze seriálů roku.
První vlna kritických reakcí na seriál s pěti krásnými a bohatými hrdinkami jako by stvrzovala, na co Big Little Lies (původní název titulu) naráží opakovaně – existuje společenská tendence ženy soudit vždy o něco nelítostněji. Jak by mohly „náročného“ diváka zaujmout životy zajištěných manželek? Vražda, kterou příběh začíná, se koneckonců v průběhu epizod nevyšetřuje, seriál se k ní vrací až ve finále. Mezitím se věnuje Madeleine (Reese Witherspoon), připomínající Barbie v krizi středního věku, až příliš dokonalé Celeste (Nicole Kidman) a traumatizované Jane (Shailene Woodley), která do Monterey utekla, aby se v novém životě na jiném místě vzepřela návalům zoufalství. Přesto si Sedmilhářky vysloužily stejnou pozornost jako nejrespektovanější příklady dnešní quality TV. „Ukázalo se, že ‚ženské seriály‘ jsou pro všechny,“ ironizuje na AV Club Gwen Ihnat.
Snídaně u Tiffanyho
V úvodní titulkové sekvenci kamera zabírá hlavní hrdinky samotné za volanty luxusních aut, doprovází ji písnička Cold Little Heart s veršem: „Všiml sis někdy, že se stydím celý život? Navenek jen předstírám, můžeme předstírat spolu.“ Režisér Jean-Marc Vallée (Dallas Buyers Club, Wild) dává hned na začátku tušit, že tohle další Zoufalé manželky nebudou. Na to, abychom si seriál pletli se soap operou, se zabývá zvláštní kombinací velmi závažných témat (Celeste, Jane) a „problémů prvního světa“, které trápí Madeleine. Reese Witherspoon ji však hraje s empatií, která její linku proměňuje v obdobně relevantní a katartickou. Jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi jsou na poměry čistě oddechového seriálu příliš komplexní, feministický podtext dovoluje detektivní zápletku vnímat abstraktněji než jen jako konkrétní zločin konkrétního pachatele. Luxusní vily na kalifornském pobřeží symbolizují klasický tropus – fasády krásných domů maskují cosi shnilého. Podobně jako kostýmy ikonické Audrey Hepburn v roli Holly Golightly ve Snídani u Tiffanyho, ve kterých přicházejí na večírek všechny tři hlavní hrdinky.
POKRAČOVÁNÍ TEXTU MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY
V milionářském prostředí také výrazněji vyniká motiv honby za dokonalostí. O depresích plynoucích z rozporů mezi životními očekáváními a realitou se mluví jako o jednom ze symptomů doby, v podání perfekcionistek na drahých verandách na pobřeží to vyznívá až groteskně, Sedmilhářky jsou koneckonců tak trochu i komedie. Obsazení superženy Kidman do role sebevědomé právničky Celeste jako by naznačovalo, že obětí domácího násilí se může stát každý. Jen se při pohledu na její náhradní dům, do kterého se snad jednou odhodlá utéct od násilnického manžela, nabízí úvaha o tom, jaké možnosti by asi v její situaci měla žena s průměrným českým platem.
Na rozdíl od výhledů z domů na pobřeží seriál o traumatizovaných milionářkách dokonalý není. Dialogy Davida E. Kelleyho, mimo jiné autora Ally McBealové, nenechávají moc prostoru pro domýšlení, jeho postavy svá vnitřní puzení často sumírují velmi přímočaře. Člověk se skoro nediví, že i šestiletá dcera Madeleine přesně chápe, která v drahém domě rodičů bije a co přesně je jejich problém. Polopatický scénář dokonce dovoluje uhodnout odpovědi na některé klíčové otázky (kdo bude mrtvola, kdo je muž z flashbacků Jane) už v prvních epizodách. Sedmilhářky jsou však příkladem toho, jak komplexní a působivý může být seriál díky hercům a režii. Vedle Nicol Kidman v roli Celeste, která si postupně a neochotně přiznává, že je obětí domácího násilí, a Reese Witherspoon, která zprvu lehce nesnesitelnou Madeleine předvádí v tolika nuancích odpozorovaných u cílevědomých žen, dokonale fungují i vedlejší postavy. Například Adam Scott (Parks and Rec) v roli manžela Madeleine, díky kterému je jejich situace o tolik bolestnější a dojemnější.
Dramaturg Chloe
Opulentní a nápaditá režie Jeana-Marca Vallée akcentuje osamělost žen, které vedou životy jako Celeste, Jane a Madeleine, efekt očí, které je neustále sledují, a veřejný odsudek, který se nad nimi vznáší. Bývalý DJ Vallée citové stavy svých postav a situace, ve kterých se ocitají, tu a tam naznačuje, tu a tam explicitně pojmenovává pomocí pečlivě vybraného soundtracku složeného z popových písniček. Dramaturgem mnoha situací ustanovuje malou Chloe, která se představuje jako dítě, které by jednou chtělo „řídit obrovské hudební vydavatelství“, a o jehož vyšinutě dobrém vkusu na hudbu vzniklo několik textů. Závěrečný večírek, při kterém dojde k vraždě, Vallée točil celý týden, jednotlivé střípky za sebe poskládal do tvaru, který dokáže ve stavu maximálního napětí udržet do poslední chvíle i diváka, který už dlouho tuší, kdo a proč asi skončí v krvi na schodišti pod dějištěm elegantního večírku.
K nejdiskutovanějším a nejoceňovanějším pasážím patří scény rozebírající psychologii násilníka Perryho (Alexander Skarsgård) a jeho manželky Celeste. Poprvé přicházejí k terapeutce s tím, že viníky své nestandardní vztahové dynamiky jsou oba a potřebují jen drobnou radu zkušené odbornice. K jedněm z temně vtipných (a možná až příliš často opakovaných) momentů patří scény, kdy na sebe Perry při hře s dětmi bere roli zlého bubáka, kterým se pro svou ženu skutečně postupně stává. S patřičnou grimasou a se zkřivenými pařáty čas od času neohlášeně vpadne do domu, aby se v sekundě proměnil na milujícího otce a manžela – přesně tak, jak to Celeste zná z jiných situací. Závažnost problému si skutečně uvědomí až během sezení, při kterém na ni terapeutka začne mluvit jí dobře známým jazykem právníků a popíše její šance v případném sporu o svěření dětí do péče. Kdo jí bude věřit, když předstírá, že se nic neděje, a nikdy si na manžela nestěžovala?
Zlom nakonec nastává, když za ní přichází Jane, aby jí řekla, kdo je skutečným malým šikanérem v místní školce. V momentě, kdy Celeste pochopí, proč terapeutka zdůrazňuje, aby manžela opustila především kvůli dětem, se rozhodne jednat. Scénář v tu chvíli opět poněkud přímočaře vyslovuje otázku, která už dlouho visí ve vzduchu. Mají násilníci zlo v povaze, nebo se hrozbou pro ostatní stávají až vlivem okolí a přebírání špatných vzorců chování?
Girl power na pláži
Ani závěrečné obrazy montereyské girl power nejsou jednoduše osvobozující. Přece jen dává seriál v průběhu dostatečně najevo, že je nejen o tom, jak jsou ženy schopné si vzájemně pomoci a čerpat jedna ze druhé sílu, ale také o jejich neustálém soupeření a vzájemném podrážení nohou. Záběry dětí běhajících po pláži a matek sedících pospolu na osuškách jsou idylické jen zdánlivě. Skupinka je v hledáčku dalekohledu další ženské postavy – vyšetřovatelky, která u výslechu neposlouchá ani jednu z nich, protože jejich výpovědím nevěří. I pokud si poslední záběry seriálu neinterpretujeme jako divadlo sehrávané ženami pro nedůvěřivou kriminalistku, jejich plážové sesterství stvrdila událost, která happy end vylučuje. Pro tvůrce seriálu však čas strávený se Sedmilhářkami vyústil dokonale – fanoušci se dožadují další sezony. Původně se s pokračováním nepočítalo a doufejme, že skutečně nevznikne – závěr sedmé epizody je ve své ambivalenci téměř dokonalý.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
