Síla Khanate neslábne ani v adventním čase, jejich plíživý hnus ovšem dělá svět krásnější
Je to už skoro patnáct let, co to americká čtveřice Khanate po čtvrtém albu zabalila. Dědictví jejich plíživě znepokojivé hudby ale neslábne. A když se Modeláři rozhodli postavit předvánoční playlist na hudbě, která je pomyslným protijedem na všudypřítomný adventní muzak, nemohli v něm Khanate chybět. Když v roce 2001 debutovali eponymním albem, bylo zřetelné, že částečně navazují na tíživé dědictví kapely Burning Witch. Stejně zřejmé bylo i to, že se zrodil naprostý unikát.
Klíčovou roli v tom sehrál vokalista Alan Dubin, jehož záhrobní zpěv je stejně nezaměnitelný jako znepokojivý. V témže roce, kdy skočili Khanate, debutovala nová Dubinova kapela Gnaw, která pomyslně stvrdila věrnost okruhu newyorských experimentálních muzikantů – to když se v sestavě objevil mimo jiné bubeník Jamie Sykes (Burning Witch). Ovšem rodokmen hnusné hudby ponechejme stranou – důležitější je očistný dopad podobné hudby. Hudby, při jejímž poslechu by většina lidí brala nohy na ramena.
Se zcela jiným typem zlověstné energie pracovala holandská kapela Dodecahedron. Jejich finální album Kwintessens z roku 2017 je nadpozemsky intenzivní nahrávka plná koncentrované energie s potenciálem vystřelit posluchače do vesmíru, či přinejmenším z jeho komfortní zóny. Oproti „prasáckému“ zvuku Gnaw či Runzelstirn & Gurgelstøck pracovali Dodecahedron s vycizelovaným zvukem, který ovšem nevzdoruje potřebné zemitosti. A tracky jako An Ill-Defined Air of Otherness dokážou posluchače provést údolním totální sklíčenosti vstříc svobodě.
Jste zlý člověk, když posloucháte zlou hudbu, anebo je tomu právě naopak? Dejte si hodinku plnou zneklidňující hudby v čele s ukázkou z trýznivé performance rakouského kazisvěta Rudolfa Ebera.
