Smrt, láska a radiace. 10 nejlepších zahraničních alb roku 2019 podle Radia Wave

Jsou tu field recordings z jaderné elektrárny, futuristický čínský rap, elegantní artpopová apokalypsa, skotské dudy, varhanní drone i mikropříběhy zabalené do euforických refrénů. Není to definitivní seznam, desky, které nás v průběhu roku uchvátily, pravidelně probíráme v pořadu Komplex. Tohle je spíš startovní bod, počáteční inspirace, která by vás mohla nasměrovat do králičí nory současné hudby, ve které si člověk orientační body nakonec musí stejně najít sám.

10) Kim Gordon – No Home Record (Matador Records, 2019)

„Je mi jasné, že teď zním jako někdo úplně jiný než dřív,“ naznačila před čtyřmi lety šestašedesátiletá hudebnice a výtvarná umělkyně Kim Gordon v závěru svého knižního memoáru Holka v kapele. „A asi taky někdo jiný jsem.“ Gordon prohlášení letos jen potvrdila s deskou No Home Record, kde vystupuje z komfortní zóny. Bývalá basistka a zpěvačka Sonic Youth na nahrávce těká mezi trapovými beaty a dřevními kytarami The Stooges. Radikálním způsobem na albu o skrytých vrstvách města Los Angeles, které se odhalují třeba při jízdách Uberem po průtokových výpadovkách, rekapituluje nápady za posledních čtyřicet let – ať to byly vedlejší projekty jako Free Kitten, nebo aktuální Body/Head.

9) These New Puritans – Inside the Rose (Infectious Music, 2019)

„Tady se ti splní všechny tvoje sny a tvoje noční můry taky,“ slibuje britská artrocková kapela These New Puritans na svém čtvrtém, apokalyptickém albu nazvaném Inside the Rose. Bratři Jack a George Barnettovi jsou radikální estéti, půjčují si od Aphexe Twina i Stevea Reicha; na albu jsou slyšet dětské sbory, démonické zpěvy i chorály, romantické smyčce, basové beaty, skladatelský minimalismus i velikášství – a ke všemu popová chytlavost. Přirozenějším prostředím než letní festivaly a hudebně exportní přehlídky pro manažery jsou jim hřbitovy a ruiny kostelů. V pořádku.

8) Kali Malone – Sacrificial Code (Ideal Records, 2019)

Americká skladatelka Kali Malone, která se usadila ve Stockholmu, na albu Sacrificial Code vykořeňuje varhany z jejich přirozeného chrámového kontextu. K hudbě přistupuje matematicky – nejprve pro své kompozice vytvoří různá pravidla a omezení, číslicové matice a rovnice jsou pro ni meditací. Na Sacrificial Code nejde o vztah člověka k něčemu vyššímu, ale spíš o vytvoření prostoru k přemýšlení. Je to meditativní nahrávka, která v něčem navazuje na kytarový drone Dylana Carlsona a jeho seattleské kapely Earth a dá se snadno poslouchat bez znalosti teorie.

7) Triad God – Triad (Presto!?, 2019)

Sedm let o čínsko-vietnamském rapperovi jménem Triad God nebylo slyšet. Kultovní label Hippos in Tanks, kde vyšel jeho debut NXB, mezitím skončil po tragické autonehodě zakladatele Barrona Machata. Na Triadův návrat v podobě desky se ale vyplatilo počkat. I na druhé nahrávce mumlá kantonsko-anglicky do divných beatů (mají je na starosti Palmistry a Organ Tapes) a znovu to zní jako hudba ze sinofuturistického sci-fi.

6) Richard Dawson – 2020 (Domino, 2019)

Z poněkud obskurního písničkáře se zálibou v archivech a historii se postupně vyklubal jeden z nejvýraznějších hlasů současné anglické songwriterské generace. Richard Dawson už neimprovizuje na kytaru, nepředkládá příběhy z hlubokého středověku a ani neoprašuje staré lidové písně. Místo toho natočil album plné mikropříběhů z brexitové Británie, které zabalil do extatických refrénů a místy až prog-rockového zvuku. A všemu samozřejmě vládne jeho unikátní pěvecké frázování a fantastické texty, které nemají obdobu. Z outsidera králem současné písně.

5) Tyler, the Creator – Igor (Columbia Records, 2019)

Rapper, zpěvák a producent Tyler, the Creator byl vždy přitažlivá osobnost – pozornost celého rapového světa byla na něj a jeho kolegy z Odd Future upřená minimálně od legendární performance ve studiu Jimmyho Fallona. Teprve s letošní deskou Igor se ale dokázal vypořádat s velkými očekáváními a vytvořil si svébytný, originální a dotažený sound. Už to není jenom agresivní nebo paranoidní rap, Tyler spíš připomíná svého někdejšího kolegu Franka Oceana. Pořád sice rapuje, ale míchá to se zpěvem, skvěle sampluje staré soulové skladby a sází jeden popový hit za druhým. Sebevědomý byl vždycky. Teď ale konečně natočil opravdu sebevědomé album, které z jeho diskografie navíc výrazně vyčuhuje. 

4) Brìghde Chaimbeul – The Reeling (River Lea, 2019)

Můžete se zamýšlet nad tím, jestli za vzestup folklorní hudby ve Velké Británii může brexit a snaha Britů redefinovat svůj vztah ke krajině, rozhodně se ale něco děje. Důkazem toho je třeba sublabel River Lea, který spadá pod legendární indie značku Rough Trade a na kterém vychází irští Ye Vagabonds, písničkářka Lisa O’Neill nebo právě dudačka Brìghde Chaimbeul. Dvacetiletá hudebnice vstoupila do albového světa dost nekompromisně: posluchačům předložila staré skotské i bulharské melodie, které interpretuje vcelku syrovým a intenzivním způsobem. Tady není prostor pro folkovou selanku. Chaimbeul čerpá z lidové tradice stejně výrazně jako z experimentální dronové hudby. Výsledek je naprosto hypnotický.

3) FKA twigs – Magdalene (Young Turks, 2019)

Tohle slovo se nadužívá, ale v tomhle případě sedí. Deska Magdalene je comeback: šest let, která uplynula od debutové desky, sice není tolik, FKA twigs se ale dost změnila. Prošla si vážnými zdravotními potížemi i rozpadem partnerského vztahu, začala se víc soustředit na vlastní hlas i produkci a především definitivně překročila hranici, která odděluje pop a experiment. Na tu popovou stranu. Víc než jako futuristická zpěvačka teď zpívá jako Kate Bush, často nechává zaznít klavír, i melodie jsou jasnější. Její songwriting nikdy nebyl takhle výrazný. S touhle deskou tak právem oslovuje víc posluchačů než kdykoliv předtím. Pořád je dostatečně originální, způsoby jejího vyjádření jsou teď ale přístupnější.

2) Hildur Guðnadóttir – Chernobyl OST (Deutsche Grammophon, 2019)

Cellistka, skladatelka a zpěvačka Hildur Guðnadóttir v uplynulém roce dostala své metalově-ambientní vlivy do mainstreamu – nejprve prostřednictvím hudby k úspěšnému seriálu Černobyl od HBO a poté také s hudebním doprovodem k filmu Joker. Na Islandu narozená a dnes v Berlíně usazená Hildur Guðnadóttir spolupracovala se skladatelem Jóhannem Jóhannsonem, ale také s drone-metalisty Sunn o))) – a v jejích kompozicích pro Černobyl se snoubí atmosférická filmovost i monumentálnost, která je zlověstnou labutí písní největší katastrofě jaderné elektrárny. Sílu hudby pro Černobyl jenom umocňuje fakt, že je z velké části poskládaná z field recordings z funkční litevské jaderné elektrárny, postavené podle stejného sovětského vzoru jako Černobyl. V každém dlouze drženém tónu je tak skryté echo radiace, stačí nastražit dozimetry. Guðnadóttir si tak postupně buduje výsadní postavení, jakému se těšil její spolupracovník Jóhannsson.

1) William Doyle – Your Wilderness Revisited (William Doyle Records, 2019)

Pro osmadvacetiletého multiinstrumentalistu Williama Doylea (dříve známého jako East India Youth) je předměstí jako bludiště, kde „siluety střech zpívají jednohlasem“. Jeho bohatá hudba uniformitou netrpí a na albu Your Wilderness Revisited se tak potkává evokativní smysl pro prostorovou představivost ambientu, popová extáze, instrumentální virtuozita, ale i spontaneita free jazzu. Překvapivě dobrodružné album s až psychoanalytickou hranou vypráví o standardizovaných domcích, vlivu prostředí na formování lidské citlivosti a o síle imaginace na nejnudnějším místě na světě. Nenápadná deska Williama Doylea, ze které okázale netrčí velké ambice, je tak největším překvapením roku.