Sovětské metro, jedna z věcí, za kterou se Rusové nemusí stydět, říká autor Metrovagonmash

21. duben 2016

On Air

„Dneska už jsem šotouš, ale moje obsese metrem začala vášnivým cestováním po východní Evropě s kámoši, kde jsem si všiml, že díky komunismu jezdí ve dvaceti městech světa stejné metro. Díky tomu jsem to začal sledovat,“ říká na úvod absolvent typografie na UMPRUM a autor knihy Metrovagonmash, katalogu starého metra východního bloku.

„Po pádu totalitního režimu všechny národy začaly uměle, exoticky vytvářet modifikace metra. Přidávaly aerodynamické masky, které se k tomu vůbec nehodily. Každý zná obskurní fotky Meanwhile in Russia – a to se projevuje i tady,“ vysvětluje Horčík. Jeho kniha Metrovagonmash působí jako záležitost pro ultimátní nerdy a metrošotouše, která nenabízí víc než přesnou a důslednou katalogizaci vagonů metra. Tak jednoduché to ale není. „Vlivem toho, že padnul režim, lidi byli svobodní a už nechtěli nosit hnědé věci, ale růžové. A to se v nějaké formě objevuje i v metru. Ta svoboda to nějakým způsobem kazí, ale zároveň je to bizarní záležitost.“

Čtěte také

Z knihy Metrowagonwash|foto: Jan Horčík

V Horčíkově knize najdete kultovní modré metro z Budapešti, fantaskní aerodynamický tuning z Taškentu, ale i modifikace z Prahy. Typograf a milovník sedmdesátkového designu každopádně přiznává, že vlakové soupravy ze sovětské továrny Metrovagonmash obdivuje. „Ty moderní vagony mi přijdou takové umělohmotné. Ty starší mi svou těžkopádností, kovovostí přišly takové opravdovější. Sovětské metro je jedna z mála věcí, za kterou se Rusové nemusí stydět,“ myslí si Horčík, který rozhovor zakončil všeobecným šotoušovským coming outem. „Myslím, že už jenom ten fakt, že to je podzemní svět, tunel, kde se pohybují lidi, a ta infrastruktura je rozváží po různých koutech města, je natolik fascinující, že to lidi mají rádi. Ale ostatně lidi mají rádi jakékoliv kolejové vozy nebo i autobusy. Lidi jsou fascinovaní čímkoliv.“