Spartakiády byly typem politického rituálu, drtivá většina lidí na nich ale cvičila ráda, shodují se historik a dokumentaristka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miloň Novotný: Spartakiáda 1980

Už je tomu 35 let od doby, kdy Praha hostila poslední spartakiádu. Nejmasovější a nejorganizovanější sportovní akce v českých dějinách na největším stadionu na světě – pražském Strahově – dodnes vyvolává kontroverzní reakce. Šlo pouze o sportovní svátek, který bavil celou společnost, nebo o zneužití sportu k politické propagandě? Společenské a politické pozadí rozebírají v nové Tribuně režisérka Tereza Bernátková a historik Petr Roubal, autoři dokumentu Dvojí tvář spartakiád.

Snímek zachycuje historii spartakiád od první z roku 1955 až po nevyhnutelný konec na začátku devadesátých let. Jejich silnou provázanost s politickým režimem vládnoucí komunistické strany potvrdilo zrušení dvou plánovaných spartakiád. V roce devadesát byla otázka, jestli ve spartakiádě pokračovat za nových podmínek, nebo ne. Lidé proto psali masivně do televize, že si tu spartakiádu přejí a nechtějí, aby skončila, vysvětluje okolnosti konce tradiční události Bernátková. Ve snímku nakonec ukazuje, že její místo zaujala kapela Rolling Stones.

Podobně narušil pravidelné konání spartakiád jednou za pět let i překotný politický vývoj po invazi sovětských vojsk a nástupu normalizace. Zrušení v roce 1970 byl důsledek šoku, jak rychle se Sokol obnovil v roce šedesát osm. Oni se báli toho, že to nemají pod kontrolou a hrozí obnova té organizace. A to by mohlo být zneužito proti nově konsolidovanému režimu, popisuje Roubal.

Právě na tradici všesokolských sletů spartakiády navazovaly. „Spartakiády jsou v podstatě všesokolské slety, jen pod jiným názvem, říká Roubal. Autoři skladeb jsou ti samí, autoři hudby jsou ti samí, koneckonců i ti filmaři, doplňuje. Navíc připomíná, že velké množství přehmatů a chyb, které doprovázely první spartakiádu v pětapadesátém, vedlo k nutnosti připustit k organizování spartakiád bývalé sokoly.

03647847.jpeg

Co se ale změnilo, byla především hlavní ideologická myšlenka. Režimu šlo o to, ukázat lid jako jedno těleso, říká Bernátková. Ale ukazuje se, že ta zkušenost není jednorozměrná. Člověk může nadšeně cvičit na spartakiádách a přitom nemít pocit, že cvičí za socialismus, vysvětluje masovou popularitu události, kvůli které do Prahy zavítalo na čtvrt milionu obyvatel země.

Proč nebyly spartakiády jen bezobsažným politickým rituálem, ale masově oblíbenou záležitostí? Jak se dařilo odstraňovat podvratné prvky, které by mohly narušit plynulý průběh cvičení i legitimitu vládnoucího režimu? A jaké neštěstí pomohly odkrýt amatérské záběry? Nejen o politickém významu československých spartakiád se dozvíte v nové Tribuně.