Spartakiády byly typem politického rituálu, drtivá většina lidí na nich ale cvičila ráda, shodují se historik a dokumentaristka

Snímek zachycuje historii spartakiád od první z roku 1955 až po nevyhnutelný konec na začátku devadesátých let. Jejich silnou provázanost s politickým režimem vládnoucí komunistické strany potvrdilo zrušení dvou plánovaných spartakiád. „V roce devadesát byla otázka, jestli ve spartakiádě pokračovat za nových podmínek, nebo ne. Lidé proto psali masivně do televize, že si tu spartakiádu přejí a nechtějí, aby skončila,“ vysvětluje okolnosti konce tradiční události Bernátková. Ve snímku nakonec ukazuje, že její místo zaujala kapela Rolling Stones.

Podobně narušil pravidelné konání spartakiád jednou za pět let i překotný politický vývoj po invazi sovětských vojsk a nástupu normalizace. „Zrušení v roce 1970 byl důsledek šoku, jak rychle se Sokol obnovil v roce šedesát osm. Oni se báli toho, že to nemají pod kontrolou a hrozí obnova té organizace. A to by mohlo být zneužito proti nově konsolidovanému režimu,“ popisuje Roubal.

Právě na tradici všesokolských sletů spartakiády navazovaly. „Spartakiády jsou v podstatě všesokolské slety, jen pod jiným názvem,“ říká Roubal. „Autoři skladeb jsou ti samí, autoři hudby jsou ti samí, koneckonců i ti filmaři,“ doplňuje. Navíc připomíná, že velké množství přehmatů a chyb, které doprovázely první spartakiádu v pětapadesátém, vedlo k nutnosti připustit k organizování spartakiád bývalé sokoly.

Petr Roubal: Československé spartakiády (výřez reprodukce z knihy)|foto:Nakladatelství Academia

Co se ale změnilo, byla především hlavní ideologická myšlenka. „Režimu šlo o to, ukázat lid jako jedno těleso,“ říká Bernátková. „Ale ukazuje se, že ta zkušenost není jednorozměrná. Člověk může nadšeně cvičit na spartakiádách a přitom nemít pocit, že cvičí za socialismus,“ vysvětluje masovou popularitu události, kvůli které do Prahy zavítalo na čtvrt milionu obyvatel země.