Spousta zlých věcí se prosazuje ve jménu péče, říkají umělci Johanna Hedva

V eseji Sick Woman Theory píšete: „Péče je něco, co dostanete až v okamžiku, kdy jste nemocní. Není v základu našeho přemýšlení o fungování společnosti.“ Jak jste to mysleli?

Víte, potíž je v tom, že zdraví nebo duševně-fyzickou pohodu máme za normu. Přitom to tak není. Ale pokud k tomu takhle přistupujete, tak je péče a materiální podpora vlastně potřeba jen občas. Poskytuje se jen těm lidem, kteří se od normy odchylují. Zdraví a pohodu navíc samozřejmě jako společnost definujeme v kapitalistických termínech –⁠ dobře vám je, když můžete jít do práce a jste produktivní součástí společenských systémů. V případě, že to tak není, je s vámi něco špatně. Pak je lepší vás odsunout někam pryč, než se váš stav zlepší natolik, abyste mohli jít zas pracovat a všechno bylo normální.

Johanna Hedva

Johanna Hedva jsou korejsko-američtí spisovatelé, umělci a hudebníci. Jsou to autoři vlivné eseje Sick Woman Theory (Teorie nemocné ženy), sbírky Minerva and the Misscariage of the Brain a několika hudebních nahrávek. V jejich práci se potkává kritická filozofie, poezie a současný feminismus.

Osobně máme za to, že nejobecnější a sdílená lidská zkušenost spočívá v tom, že naše těla jsou křehká a potřebují podporu neustále. A přesto jsme náš svět postavili způsobem, který jako by to viděl naopak –⁠ mít potřebu je dočasné vychýlení z rovnováhy. Uvěřili jsme, že vlastně nepotřebujeme zas tolik, a pokud chceme moc, je to známka naší individuální nedostatečnosti.

Jste veřejná osoba a o traumatu otevřeně mluvíte. Pro řadu lidí je to bezpochyby důležité. Například od přeživších sexuálního násilí ale slýchám, že je štve určitý tlak na to, aby své trauma probírali na veřejnosti – a třeba tak podstoupili opakovanou viktimizaci. Co na takový zpovědnický styl, kterým o traumatu mluvíme, říkáte?

Souhlasíme s nimi. Nenávidíme představu, že abychom vypadali důvěryhodně, musíme svoje traumata rozebírat. Fakt to nesnášíme. Protože pak se to používá k překrucování našeho příběhu. Třeba se stane, že z toho vycházíme jako někdo, kdo svá traumata překonal –⁠ podívejte se, navzdory všem těžkostem se jim povedlo uspět! Je to pravda? Uspěli jsme? Podle koho? A jak říkáte, někteří lidé by o věcech, co se jim staly, fakt raději nemluvili. Všichni máme vlastní způsoby, jak traumata prožíváme, jak se s nimi vyrovnáváme. Ale tenhle všeurčující narativ to zplošťuje.

Čtěte také

Když máte potíže být člověkem, je snadné zamilovat se do monster, říká esejista Charlie Fox

Před pár měsíci vyšel v New Yorkeru text The Case Against The Trauma Plot (Proti trauma zápletce) od Parul Seghal, který způsobil menší pozdvižení. Seghal píše o tom, jak se traumatický narativ stal základním způsobem, jímž chápeme všechny příběhy. Zmiňuje zejména hollywoodské filmy, třeba ty se superhrdiny. Všichni superhrdinové, ale i jejich protivníci, mají nějaká hrozná traumata. A Seghal tvrdí, že když se trauma používá takhle povšechně, najednou jsou traumatizovaní vlastně všichni –⁠ takže i lidé, kteří vám trauma způsobili, mohou být svým činem traumatizovaní.

Jakým způsobem mohou nedostatečné struktury péče a podpory vydělovat některé lidi z veřejného života? A kdy se z péče stává nástroj útlaku nebo jen divadlo pro dobrý pocit? Poslechněte si zbytek rozhovoru s umělci a spisovateli Johanna Hedva.