Spousta zlých věcí se prosazuje ve jménu péče, říkají umělci Johanna Hedva
V práci umělců a spisovatelů Johanna Hedva se potkává politická kritika, básnická obrazotvornost a zkušenost člověka, který do většinové společnosti třeba kvůli chronické nemoci nepatří. V rozhovoru se bavíme především o zdraví a nemoci jako o kategoriích, které dělí lidi na schopné a neschopné, potřebě přenastavit struktury péče nebo o tom, jak a kdy stojí za to s osobními těžkostmi vyjít na veřejnost.
Johana Hedva používají anglická zájmena they/them. V českém překladu tak používáme množné číslo.
V eseji Sick Woman Theory píšete: „Péče je něco, co dostanete až v okamžiku, kdy jste nemocní. Není v základu našeho přemýšlení o fungování společnosti.“ Jak jste to mysleli?
Víte, potíž je v tom, že zdraví nebo duševně-fyzickou pohodu máme za normu. Přitom to tak není. Ale pokud k tomu takhle přistupujete, tak je péče a materiální podpora vlastně potřeba jen občas. Poskytuje se jen těm lidem, kteří se od normy odchylují. Zdraví a pohodu navíc samozřejmě jako společnost definujeme v kapitalistických termínech – dobře vám je, když můžete jít do práce a jste produktivní součástí společenských systémů. V případě, že to tak není, je s vámi něco špatně. Pak je lepší vás odsunout někam pryč, než se váš stav zlepší natolik, abyste mohli jít zas pracovat a všechno bylo normální.
Johanna Hedva
Johanna Hedva jsou korejsko-američtí spisovatelé, umělci a hudebníci. Jsou to autoři vlivné eseje Sick Woman Theory (Teorie nemocné ženy), sbírky Minerva and the Misscariage of the Brain a několika hudebních nahrávek. V jejich práci se potkává kritická filozofie, poezie a současný feminismus.
Osobně máme za to, že nejobecnější a sdílená lidská zkušenost spočívá v tom, že naše těla jsou křehká a potřebují podporu neustále. A přesto jsme náš svět postavili způsobem, který jako by to viděl naopak – mít potřebu je dočasné vychýlení z rovnováhy. Uvěřili jsme, že vlastně nepotřebujeme zas tolik, a pokud chceme moc, je to známka naší individuální nedostatečnosti.
Jste veřejná osoba a o traumatu otevřeně mluvíte. Pro řadu lidí je to bezpochyby důležité. Například od přeživších sexuálního násilí ale slýchám, že je štve určitý tlak na to, aby své trauma probírali na veřejnosti – a třeba tak podstoupili opakovanou viktimizaci. Co na takový zpovědnický styl, kterým o traumatu mluvíme, říkáte?
Souhlasíme s nimi. Nenávidíme představu, že abychom vypadali důvěryhodně, musíme svoje traumata rozebírat. Fakt to nesnášíme. Protože pak se to používá k překrucování našeho příběhu. Třeba se stane, že z toho vycházíme jako někdo, kdo svá traumata překonal – podívejte se, navzdory všem těžkostem se jim povedlo uspět! Je to pravda? Uspěli jsme? Podle koho? A jak říkáte, někteří lidé by o věcech, co se jim staly, fakt raději nemluvili. Všichni máme vlastní způsoby, jak traumata prožíváme, jak se s nimi vyrovnáváme. Ale tenhle všeurčující narativ to zplošťuje.
Čtěte také
Před pár měsíci vyšel v New Yorkeru text The Case Against The Trauma Plot (Proti trauma zápletce) od Parul Seghal, který způsobil menší pozdvižení. Seghal píše o tom, jak se traumatický narativ stal základním způsobem, jímž chápeme všechny příběhy. Zmiňuje zejména hollywoodské filmy, třeba ty se superhrdiny. Všichni superhrdinové, ale i jejich protivníci, mají nějaká hrozná traumata. A Seghal tvrdí, že když se trauma používá takhle povšechně, najednou jsou traumatizovaní vlastně všichni – takže i lidé, kteří vám trauma způsobili, mohou být svým činem traumatizovaní.
Jakým způsobem mohou nedostatečné struktury péče a podpory vydělovat některé lidi z veřejného života? A kdy se z péče stává nástroj útlaku nebo jen divadlo pro dobrý pocit? Poslechněte si zbytek rozhovoru s umělci a spisovateli Johanna Hedva.
Související
-
Fragmentované psaní je pokus rekonstruovat vlastní nemoc, říká básnířka Anna Boyer
Patří k nejvýraznějším americkým básnířkám, i když Pulitzerovu cenu dostala za prózu. Anne Boyer jsem objevil díky knize The Undying.