Fragmentované psaní je pokus rekonstruovat vlastní nemoc, říká básnířka Anne Boyer

8. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Anne Boyer

Patří k nejvýraznějším americkým básnířkám, i když Pulitzerovu cenu dostala za prózu. Anne Boyer jsem objevil díky knize The Undying. Memoár, sociální kritika i poezie pojednává nejen o autorčině rakovině prsu, ale taky o chladném přístupu medicíny, mezilidské péči nebo spektáklu nemoci. Náš rozhovor je ale nejen o nich, ale taky o síle literatury vracet do života radost a solidaritu nebo bolesti zažehnané psaním.

Vaše kniha The Undying, za kterou jste dostala Pulitzerovu cenu, je nejen o vaší rakovině, ale taky o medicínském systému, který jednotlivé lidi redukuje na pouhé pacienty a čísla. Píšete o společenských aspektech nemoci, v jedné části dokonce popisujete environmentální dopady chemoterapeutické léčby. Jsem na tenkém ledě, ale podobné myšlenky jsem měl, když jsem se stal psychiatrickým pacientem a dostal antidepresiva. Jak moc obecný je společenský princip, podle kterého lidi dělíme na zdravé a nezdravé, pacienty a nepacienty? 

Myslím, že na zas tak tenkém ledě nejste. Na zkušenostech lidí v psychiatrické, onkologické péči s těmi, co se léčí s chronickými nemocemi nebo se s medicínským systémem dostanou do kontaktu během těhotenství, je dost podobného. Je tu stejné odcizení, objektivizace, datafikace. A zvlášť v americkém kontextu taky ziskový motiv. Ovlivňují všechno, co děláme, všechny možné druhy lidské zkušenosti.

Stejné to je s environmentálními dopady. Do knihy jsem tu část dala trochu i proto, že když jsem se cestou chemoterapie vydala, bylo toho na mě skoro až příliš – té nenapravitelné škody, kterou medicínské systémy působí nejen naší vlastní soběstačnosti, ale taky našemu sdílenému životnímu prostředí. Stále jsem v tomhle ohledu rozpolcená. Po rakovině mám všechny možné chronické potíže a pořád musím přemýšlet, jestli budu zkoušet tyto léky nebo tyhle doplňky stravy a jaká je celková cena mé péče. A to nejen co se mě samotné týče, ale taky jakou cenu platí moje okolí.

V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, jak nás „datové systémy redukují na pouhé pacienty“. Jak se to změnilo od té doby, co jste knihu napsala a bezprostředního nebezpečí rakoviny se zbavila?

Rozhodně je to čím dál intenzivnější a dotěrnější. A netýká se to jen pacientů, ale taky zdravotnického personálu. Přemýšlím nad rozhovory, které jsem vedla se sestrami a bratry během své léčby. A v roce 2015 jsem měla přednášku na konferenci sesterských odborů. Především si stěžovali na to, že se sami musí datům přizpůsobovat. Sestrám byli v patách podnikoví psychologové, kteří sledovali jejich kroky, pozorovali, jak připravují postel za postelí, stroj za strojem. Stejně jako já i sestry a bratři pozorovali probíhající pokusy lékařskou péči automatizovat, omezování lidského prvku, snahu jejich práci udělat co nejvíc předvídatelnou a strojovou nebo je nakonec úplně nahradit.

Čtěte také

To je znepokojující. Zdravotníci jsou přece víc než jejich mzda. Celé své životy odevzdali tomu, že poskytují péči, navazují velmi emocionální vztahy s jinými lidskými bytostmi v hrozivých obdobích života. A při tom všem sledují, jak je systém táhne víc ke strojům než k lidem.

Máte smartphone? Přemýšlím nad aplikacemi, jako je Apple Health, které sledují spoustu zdravotních údajů, tedy dalším všudypřítomným systémem, který nás proměňuje v data. Nebo Apple Watch.

Nejde jen o ně. Jak jsem říkala, mám chronické zdravotní potíže a pořídila jsem si kvůli nim fitness náramek. Přiznávám, že je na něm dost zábavného, ale vím díky němu možná až moc – jak dýchám v noci, jak se mění můj puls, okysličení krve. Sleduji sama sebe v malém kulatém displeji a dozvídám se věci, které jsem o sobě nikdy netušila. A říkám si, co se všemi těmi daty o fyzickém a emocionálním zdraví, jichž je opravdu neskutečné množství, firmy jako Apple dělají. 

Zaujal mě termín z vašeho rozhovoru pro Poetry Foundation, kde mluvíte o „agresivním odkouzlení současného života“. Nevím, jestli je moje interpretace správná, ale přijde mi, že kybernetika nekonečným analyzováním opravdu o něco tajemného naši životní zkušenost připravuje. Nesouvisí to s datafikací, o které mluvíme?

Tyto stroje se ptají na velmi konkrétní věci. Můj náramek pokládá mému tělu a mně velmi konkrétní požadavky, na které dostane jen určité odpovědi. Na jednu stranu je to odkouzlení, ale zároveň taky mystifikace. Snažím se teď vyřešit určité zdravotní potíže, ale skutečné řešení je očividné – tolik nepracovat. To vám ale stroje neřeknou. Mohu se tak buďto postavit existenčním podmínkám tváří v tvář, nebo se mnohem pohodlněji dívat na chytré hodinky, které za příčinu mých potíží označí problém v určité spánkové fázi nebo v tepu mého srdce.

Když se snažím mezi zdravotními údaji vystopovat ten, který údajně za všechno může, navádí mě technologie k tomu, abych se na určité otázky mé každodenní existence vůbec neptala. Možná nás svým způsobem datafikace ve skutečnosti mate, přestáváme si některé věci uvědomovat, protože naše přístroje mají některé otázky a typy odpovědí předem připravené.

Čtěte také

Nechápejte mě ale špatně. Nejsem proti technologii. Jen se mi nelíbí její podoby, které produkuje kapitalistická společnost. Z toho pak vyplývají opravdové účely takových technologií. Věřím ale v naši schopnost jako lidského druhu vytvářet technologie, které náš kolektivní život zlepšují a nejsou tak příliš spojeny s touhou vydělat co nejvíc.

Když mluvíte o kolektivním životě, v The Undying píšete, že „si přejete, aby kniha fungovala jako opravná, léčivá magie“. Jakou roli mají knihy jako ta vaše ve vytváření komunit a solidarity, zvlášť v době influencerů a TikTok hvězd?

Knihy taky mohou vyvolávat hněv a společnost rozdělovat. Během dějin najdete spoustu knih, které ostatní dost štvaly. A to mi taky nutně nevadí. Kniha není vždycky nějaká natažená ruka, která nabízí solidaritu. Je to s nimi mnohem složitější, často s sebou nesou nějaký konflikt. Ale literatura je stále v některých ohledech nesrovnatelná. Dokáže věci, které vizuální média, jako je video nebo televize, ale i podcasty a zvuk, nedokážou.

Psaná forma má komplexitu, protože může vznikat dlouhou dobu. Přestože je celkem krátká, psala jsem The Undying pět let. A během té doby se její formální aspekty proměňovaly, zesilovaly, byla jsem schopna do ní vložit tak ohromné množství péče. Nevím, v jakém jiném médiu by to bylo možné. Mohla jsem si velmi detailně hrát s formou a jazykem. To je na knihách jedinečné. Má to ale stinnou stránku. Je čím dál složitější knihy psát a číst, protože se snižuje naše schopnost dávat pozor. Když píšu knihu, chci, aby byla opravdu skvělá, protože vím, že její četba po lidech vyžaduje hodně času a pozornosti. 

Zdá se mi, že literární forma, která je v případě The Undying velmi roztříštěná, může sama o sobě odhalit zajímavé věci – například s ohledem na váš vlastní prožitek z onemocnění a léčby.

Rozhodně. Jak v The Undying, tak v mé dlouholeté básnické tvorbě je formální proces velmi důležitý. Když píšete básně, hrajete si s jazykem velmi extrémním způsobem. Snažíte se jazyk roztahovat na jeho limity, lámat ho, obracet ho naruby. Je to jakási jóga se slovy. Když jsem se pak rozhodla psát prózu, snažila jsem se své básnické zkušenosti využít k tomu, abych skrze formu vyjádřila to zmatení, nevědomost, tajemno, všechny ty prvky, které obestírají nemoc. To by mi krystalicky čistá próza, která se učí ve školách, nedovolila.

Napsat, že spoustu věcí na tom, co se mi stalo, stále nechápu, jsem dost dobře nemohla. Mohla jsem se ale pokusit ten prožitek zrekonstruovat právě fragmentovanou formou, která vychází z mé básnické tvorby.

Čtěte také

V epilogu píšete: „Tato kniha bude hodnocena podle věrohodnosti, a ne tolik dle své formy. To je přitom její oheň, je její zuřivostí.“ Co tou poetickou, formální zuřivostí myslíte?

Když jsem to psala, představovala jsem si formu jako zážehový motor, stroj, něco, co dává pohyb. Díky zaujetí formou jsem vůbec byla schopná knihu navzdory vší té bolesti dokončit. Musela jsem totiž objevit alespoň nějaké potěšení, které by bolest vyrovnalo. Stalo se jím řemeslo, které mi umožnilo si k psaní znova a znova sedat.

Ale co se týče té citace, nevím, jestli jsem se trefila. Když lidé o knize mluví nebo se mě ptají při rozhovorech, netočí se to jen kolem sentimentálního příběhu někoho, kdo přežil rakovinu. Zajímají se i o formální aspekty. Asi jsem svoje čtenáře a čtenářky podcenila. Když se říká, že lidé nechtějí číst složité věci, jsou to lži. Očividně jim experimentální forma nevadí. A to je úžasné!

Přišlo mi, že forma samotná, to, jak je kniha složená, jaký má rytmus, je v The Undying skoro silnější, poetičtější než samotná slova. 

Podle mě je poezie hlavně o formální stránce. Každý to samozřejmě má jinak, ale mně jde o vytváření nových forem, díky kterým se mohou vyjevit myšlenky, životní zážitky, netušené a neznámé věci. Co se týká slov samotných, když píšete nefikční dílo, které odpovídá vaší vlastní zkušenosti, tak musíte být přesní. Poetický jazyk se v tomhle ohledu liší. 

McKenzie Wark v knize Reverse Cowgirl píše o svém queer životě, ale taky hodně o procesu psaní samotného. Říká například, že „příběh je jen podvod vlastní paměti. Jakmile píšu o sobě, sama sebe vynalézám“. Jako by psát o sobě znamenalo víceméně nahodilou posloupnost životních událostí nutně uspořádat do soudržného příběhu. A tím svoje vlastní zážitky v jistém smyslu doslova přepisovat. Řešila jste to při psaní The Undying taky?

Já jsem to vyřešila skrze omezení. V The Undying jsem v několika polohách – jako pacientka, jako snílek, esejistka, jako osoba s vnitřním životem. Není to memoár v klasickém slova smyslu. Je tam velmi málo dialogu. Po přečtení asi budete dost tušit, jak funguje moje hlava, ale nebudete mít moc biografických informací. Zrovna se snažím psát knihu, která je založená na mém dětství, vychází z rané hudební scény 90. let. Tam některé z problémů, o nichž McKenzie píše, vidím. Bojím se vytváření mýtu. Tohle období pro mě už má takový ten lesk mládí, života na hranici bytí s internetem, osobně si s ním spojuji taky určitou fyzičnost. Má to až skoro svůdný, romantický nádech.

Čtěte také

Dostala jsem se ale do bodu, kdy jsem si dovolila jít romantismu naproti. Ve skutečnosti je to totiž jen jiný způsob, jak sami sebe poznáváme. Kdybyste psal drsný, realistický příběh, nebyl by to přece o nic menší mýtus. Rozhodla jsem se to vyřešit tak, že všichni v mé knize jsou krásní. Ostatně já obecně beru své já jako dost vratkou a tvárnou věc.

Jedním z léků na ono agresivní odkouzlení je bezpochyby literatura. Přemýšlím ale, jestli se na jeho tvorbě taky nepodílí. Třeba knihy Michela Houellebecqa by tak určitě šlo interpretovat.

Literatura nepochybně, stejně jako ostatní formy, slouží statu quo společnosti, v níž vzniká. A i ta takzvaně rebelská literatura se často brzy do knižního trhu začlení – jakkoliv s tím záměrem nebyla psaná, stále se na statu quo může podílet. To je docela děsivá myšlenka. Literatura a poezie nicméně mají úžasnou schopnost uchovávat to, díky čemu stojí za to žít.

Když jsem během svého života zažila epizody velmi hlubokého zoufalství, vždycky jsem mohla sáhnout po knize, která zachycuje radost, touhu, význam skrývající se v lidském životě. Takové knihy jsou jako poklady. Nemůžete uvěřit tomu, že jste je v hlubinách knihovny po desítkách, stovkách let našli. To se samozřejmě netýká všech knih, které čteme, ale jen pár z nich. A i když se mi nemusí povést napsat takovou knihu, která někomu zachrání život, stále mě to žene k tomu to zkoušet. Je to právě proto, že literatura a poezie dokážou zachytit možnost okouzlujícího, smysluplného, neodcizeného života. Možnost lásky. 

Jak data souvisí se zdravím, mezilidskou péčí a odkouzlením současného života? Poslechněte si rozhovor s básnířkou Anne Boyer

Spustit audio