Strom: v koruně naděje, v kořenech smutek

17. únor 2014

Původním povoláním dokumentaristka Julie Bertucelli debutovala v roce 2003 filmem Když Otar odešel a hned z toho byla velká cena z festivalu v Cannes. O sedm let později se vrací s filmem, který je situovaný na nekonečné planiny australského kontinentu a vypráví příběh o bolestné ztrátě a zaplňování temné propasti v lidské existenci.

Dawn, matka čtyř dětí, přichází o milovaného manžela. Tragická událost zanechává rodinu v plíživé letargii, z níž zdánlivě existuje jediná schůdná cesta - animatická víra v to, že duše otce se převtělila do velkého stromu poblíž rodinného sídla.

Film Strom definuje hned několik faktorů. Na prvním místě nutno zmínit konejšivě pomalou, lyrizující kameru Nigela Blucka, která společně se subtilním hudebním doprovodem vtiskla snímku podmanivý rytmus. Hebké předivo obrazu i zvuku je ideálním základem pro okrasnou výšivku v podobě charismatického a přízračně křehkého výkonu Charlotte Gainsbourgh v roli matky a neobyčejně zralého a variabilního výkonu mladičké Morgany Davies jako její dcery Simone. Je to právě roztomilé a předčasně dospělé osmileté děvčátko, které přijde s myšlenkou, že ve větvích stromu se zabydlela duše otce. A je to právě ona, kdo žárlivě střeží rodinný smutek, jakoby právě tento smutek byl jediným dalším důvodem k existenci.

Panorama dřevěného domu s olbřímím stromem v sousedství, které tvoří ústřední prostor filmu, je samo o sobě vrcholně symbolické. Po vodě lačnící velikán svými kořeny i větvemi ohrožuje obydlí, podobně jako truchlení narušuje životy postav. Dawn se pokouší zapomenout, jít dál, pracovat, znovu milovat, ale stejně vždy končí v košaté koruně s cigaretou a tichým monologem, který doufá ve vyslyšení. A stejně jako se kořeny stromu blíží k domu, tak i smutek rozrušuje dojem smíření a pozvolného zapomínání. Střežen žárlivou a nesmiřitelnou ochránkyní otcova odkazu Simone se listnáč mění v destruktivní objekt touhy, který si nenápadně podmaňuje rytmus rodinného života.

Z filmu Strom |foto: Festival francouzského filmu

Julie Bertucelli zvolila přístup na pomezí harmonické empatie, onoho křehkého lyrismu archetypálních symbolů, a intenzivního dramatu, které se ukrývá pod hřejivým povrchem filmu a občas se rafinovaně a prudce prodere na povrch jako překvapivá trhlina. Volba Charlotte Gainsbourgh byla v tomto ohledu ideální. Její herectví souzní s povahou snímku, který je sice zakořeněný v zemité realitě, ale košatí se kamsi mimo konvenční filmový prostor a čas.

Strom skýtá umělecky přesvědčivé a symbolicky prosté, avšak nesmírně sugestivní podobenství smutku. Běží o snímek v každém ohledu neokázalý, nevemlouvaný a přitom přirozeně citlivý. Více než hlubokomyslné filozofování se tu ke slovu dostávají ryzí emoce, převedené do prostého a působivého filmového jazyka na pomezí lyriky a dramatu.