„Studenty učím odvaze. Nejde o to, jestli někdo vyrobí hezčí skleničku,“ říká designérka Eva Eisler

Brzdou mladých je podle Evy Eisler strach ze svobody. „Když máte 50 možných cest, kterými se můžete vydat, váháte a bojíte se jednoznačně rozhodnout kudy.“ Proces hledání a zkoušení nových věcí, ať už s úspěchem, nebo bez úspěchu, je ale podle ní v životě to nejzajímavější a nejcennější. Právě k tomu vede své studenty. Aktuálně společně plánují otevření ateliéru širší veřejnosti. V galerii UMPRUM chtějí otevřít design shop a kavárnu, ve které bude program přednášek, diskusí, prezentací a konzultací otevřený komukoliv zvenčí.

Co má podle vás dnes smysl ve školách, jako je UMPRUM, učit mladou generaci?

Studenti by se měli v první řadě zbavovat strachu. Je důležité, abychom vychovávali statečné a nebojácné lidi. Protože jestli někdo vyrobí hezčí skleničku, na tom nesejde. Přijde mi, že dnes lidé ze strachu často podléhají vlivu manipulátorů, kteří se vyvoláváním obav snaží získat kontrolu nad společností.

Podle čeho si vybíráte studenty do svého ateliéru Koncept–Objekt–Význam?

Podle jiskry v jejich očích. Přemýšlím, jestli mají touhu se něco učit, pracovat, jestli jsou dostatečně pokorní a ochotní se měnit. Hodně lidí přichází ze středních škol zkažených jinými pedagogy a myslí si, že už všechno vědí. Hledám lidi, kteří jsou inteligentní a otevření.

Venuše|foto: Archiv Evy Eisler

V 80. letech, kdy to ještě vůbec nebylo běžné, jste se jako mladá emigrantka z Československa prosadila na scéně uměleckého šperku v New Yorku. Co byste poradila dnešním mladým, kteří se chtějí prosadit v některé ze světových metropolí?

Kdybych teď byla mladá a někam odjížděla, asi bych si řekla, že musím být hodně flexibilní. Nemít předpojaté představy, co se tam stane, být pokorná a zvědavá. Je důležité okamžitě začít komunikovat, nacházet si cestu, seznámit se s lidmi, protože ti vás zase posunou dál a seznámí s dalšími. V každém oboru je to ale samozřejmě trochu jiné. Když jsem v osmdesátých letech přišla do New Yorku, byla tam skvělá atmosféra. Na vernisážích v Soho se scházeli a seznamovali mladí lidé z celého světa, všichni přišli do  New Yorku, aby byli úspěšní. A bylo jim jasné, že to sami nikdy neudělají a že komunikace je pro ně velmi důležitá. Že je dobré se poznávat a navzájem podporovat.

Jaký pro vás byl po víc než dvaceti letech návrat do Česka?

Šokující. V tom, že se vás tu nikdo na nic nezeptá, nikdo vás nikam nepozve. Ale teď mám dojem, že to tu má velký potenciál do budoucna. Vnímám to díky učení a díky tomu, že mám řadu přátel ve věku pod třicet let. A doufám, že to tu nikdo neodstřihne.

Jak podle vás mění kreativitu a myšlení lidí internet a sociální sítě? Mění to i váš život?

Je to bezvadné, když si chci koupit letenku, vyhledat restauraci nebo vyhledat, jestli je nějaký můj nápad skutečně tak skvělý, nebo jestli ho už někdo vymyslel. Myslím si, že to je dobré. Ale člověk tomu nesmí podléhat, nesmí na tom být závislý. Myslím, že to zahlcení informacemi trochu otupuje. Nějaký základní instinkt a lidská touha po vědění se vytrácí. Protože víme, že můžeme vždy sáhnout po telefonu a vše si vygooglovat.

Eva Eisler působí v oblasti navrhování interiérů, designu, autorského šperku i výtvarného umění. V 80. letech se jí povedlo prosadit v New Yorku. Z politických důvodů nemohla dostudovat UMPRUM, v USA pak začala přednášet na Parsons School of Design nebo New York University. Její šperky a objekty jsou zastoupené v řadě významných světových sbírek. V roce 2006 se po více než dvaceti letech vrátila ze Spojených států do Prahy a o rok později se stala vedoucí ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM.

Jaká architektura se vám líbí? Jak se díváte na situaci ohledně moderní architektury v Česku a ve světě?

Dobrá architektura i design by měly vypadat jako ladné gesto. Jako mávnutí proutkem, které má eleganci, ale zároveň sílu a přesvědčivost. A dopracovat se k tomu, aby byl někdo schopný takové věci, není vůbec jednoduché. Dnes jsme v době, kdy nevládne jediný styl. Pohybujeme se mezi neomodernou, neodekonstruktivismem, organickými stavbami, hledáním nových materiálů pro budoucí vizionářské projekty. Styly ovlivňuje street art, ekologické uvažování. Je to taková spletice, ze které se zřejmě musíme dostat do nějaké další fáze, ve které už bude zřejmé, proč jsou věci tak, jak jsou.

Co vlastně formovalo vaše představy o kráse, proporcích v architektuře, designu a umění?

Když jsem byla malá, moje matka poukazovala na to, co je dobré. Velmi brzy jsem to začala rozlišovat sama a cíleně jsem si šla za tím, co mě zajímalo. Miluju okna, protože mi přijdou jako okna do duší lidí, kteří za nimi žijí. Miluju posvátnou geometrii, která vychází z inspirace přírodou. Nacházím ji ve všem, na co se dívám. Stále objevuju krásné věci. Fascinuje mě stará architektura, která byla založená na posvátných číslech. Opakují se napříč starými civilizacemi, v Mezopotánii, Číně, v Mexiku. Jako by lidé těmi stavbami předávali nějaký kód budoucím generacím. Dnešní architektuře podle mě nadčasovost chybí, nové baráky strašně rychle stárnou. Trvanlivost už pro nás není hodnota, při stavění nemyslíme na dlouhou budoucnost. Jako bychom tušili, že svět brzy skončí.

Aktuálně se věnujete hlavně designu, interiéru a sochám. V loňském roce jste měla výstavu soch spojujících hrubý kámen a opracované dřevo. V názvu figurovalo slovo Venuše. Co pro vás venuše znamenají?

Co dala Evě Eisler do života její rodina a jak předává zkušeností svým synům? Jak změnilo víc než dvacet let v New Yorku její přístup k životu a práci? Na jakém interiéru právě pracuje a co podle ní dělá krásnou lampu? Poslechněte si víc v plné verzi Rozhovoru Veroniky Ruppert s Evou Eisler.