Své deníky bych z hořícího bytu zachraňovala jako první, říká Petra Hůlová

„Tu a tam mě napadne, že svými deníky prolistuju a podívám se zpátky, dneska už je to asi dvacet tlustých sešitů. Často mě překvapí, že se nepoznávám, je to vlastně takový korektiv toho, za koho se mám teď,“ říká Hůlová, která jejich psaní vnímá hlavně jako ventil a jistou terapii.

„Myslím, že by to byla hlavní věc, kterou bych zachraňovala z hořícího bytu, kdyby nešlo o lidi. Je v nich postižené, kým jsem byla, jakým způsobem jsem se vyvíjela, přemýšlela. Vzpomínky s deníky zvláštním způsobem nekorespondují, deník je spolehlivější než to, co si o některých situacích vybavím dneska. Ne proto, že bych si nepamatovala detaily, ale protože emoce byly jiné, než si je teď vybavuju.“

Čtěte také

„Máme právo na štěstí?“ ptá se v novém románu Petra Hůlová

Podobnou zkušenost má i Hana Slívová, která při pročítání svých starších zápisků občas netuší, co jimi vlastně myslela. „Ale nebála bych se říct, že cesta je cíl, v ten moment máte pocit, že si formulujete myšlenky nebo nápady, a pak se vám uleví,“ říká.

Podle ní se dají připodobnit jakékoliv jiné kreativní aktivitě: buď máte potřebu něco dělat a zůstanete u toho, nebo to jen zkusíte, ale za chvíli vás to přestane bavit. Pro ty, kteří si chtějí začít psát deník, našel Jonáš několik praktických rad a v anketě sesbíral tipy na zajímavé knižně vydané. 

Proč je dobré psát deníky rukou, klidně i o úplně běžných věcech a hlavně upřímně? Které knižně vydané stojí za přečtení? Poslechněte si Liberaturu s Petrou Hůlovou a Hanou Slívovou, které si deníky píšou už od třinácti let.