Technologie nejsou neomylné. Christina Lee ani Michael Saba vám telefon neukradli

03561675.jpeg
03561675.jpeg

Přibližně jednou za měsíc se v atlantském domě Christiny Lee a Michaela Saba ozve zuřivé bušení na dveře. Na zápraží vždy stojí naštvaný člověk – občas za doprovodu místní policie – a dožaduje se vrácení svého chytrého telefonu. Christina ani Michael ale nejsou nenapravitelní kleptomani. Za nepříjemné návštěvy může zatím neidentifikovaná technická chyba v aplikacích na nalezení zcizeného telefonu.

„Hodně se bojím, že si jednou pro telefon, který tu není, přijde někdo nebezpečný, násilný. Jestli, nebo spíš až se to stane, pochybuju, že naše zdvořilé vysvětlování něčemu pomůže,“ říká Michael Saba. Nebylo by to poprvé, kdy by došlo k násilí na základě nepřesných dat. Něco takového se stalo například v britském Nottinghamu. Americká zásahovka zase nedávno vykopla dveře nesprávnému domu na základě popletené IP adresy.

Podobný případ se stal třeba i Wayneu Dobsonovi z Las Vegas už v roce 2011. Na jeho dveře také bušily desítky lidí. Tehdy však měli všichni daleko snáze identifikovatelného společného jmenovatele, kterým byl operátor Sprint. Brzy se ukázalo, že za nepříjemnost mohla technická chyba v systému operátora, a Sprint se Dobsonovi omluvil. V případě atlantské dvojice nebyla však žádná jasná příčina vystopována.

Čtěte také

Software na lokaci ukradeného telefonu nejčastěji primárně přihlíží k satelitním GPS informacím, v druhém plánu k okolním vysílačům mobilního signálu. Pokud ani to nestačí, snaží se software zorientovat k okolním WiFi sítím a případně k IP adrese. Anténa, která se nachází nejblíže domu Christiny a Michaela, patří americkému T-Mobilu. Ani tento operátor, ani Apple, ani Google však na prosby páru o pomoc zatím neodpověděli. Ruce pryč od problému dala Federální komunikační komise amerického Kongresu; problém prý nespadá do její gesce.

03561701.jpeg

U atlantského páru nejde jen o opakovanou nepříjemnost a potenciální nebezpečí. Podobné případy je nutno brát na zřetel, co se práva týče – představte si, že by před soudem byla brána data z trackovacích aplikací, která jsou v drtivé většině případů velmi přesná, jako nezvratný důkaz.

Pozoruhodný opačný případ popsal americký novinář Will McGrath. Jeho kamarádka Maura ztratila iPhone, který si posupně našel cestu až do Jemenu. To se Maura nedozvěděla jen z geolokačního softwaru. Krom toho jí totiž začaly do cloudových uložišť přibývat zálohované fotografie nového majitele. Lajdácký překupník evidentně kradený telefon nedostatečně přenastavil.

Debata ohledně relevance a přesnosti dat z čidel není neznámá mnohým fanouškům fotbalu. V posledních letech jsou hojně probíraným tématem technologie na brankové čáře, které mají určit, zda ve sporných momentech padl gól. Jakkoliv jsou ve většině případů nepochybně přesnější než oko sudího, někteří kritici upozorňují na takřka filozofický problém, který je velmi relevantní pro případ s atlantskými telefony. V momentě, kdy se přenechá rozhodování o gólu technologiím, hrozí, že pro diváka vznikne iluze jistoty – v momentě, kdy systém ukáže, že padl gól, můžeme se 100% jistotou prohlásit, že opravdu padl. Tak to ale nikdy není, i technologie může chybovat, mnohdy navíc velmi kontraintuitivně. Toto zpochybnění nemá v žádném případě za cíl ludditsky brojit proti přijetí nových technologií, pouze upozorňuje na nutnost znát jejich limity.