Těkají životem a nikde nejsou doma. Psychiatr Kamil Kalina o lidech bez hranic

Poprvé se s vlastními hranicemi potkáváme v raném dětství, když si začínáme uvědomovat, že nejsme totéž, co matka, a že i když se matka vzdálí, ona ani my tím nezanikáme. Primárním zdrojem vědomí našich hranic je rodina, s hranicemi se ale potkáváme celý život. „Poznáváme to například tehdy, když s někým začínáme bydlet – jak se tam vytvářejí teritoriální srážky na našich vzájemných hranicích,“ nabízí konkrétní příklad Kalina.

Čtěte také

Kamil Kalina v Diagnóze F: Erotický sen nemusí být vždy o erotice

Hranice a prostor uvnitř nich nám poskytují i potřebné bezpečí. „Mnoho mých klientů a pacientů strašně trpí tím, možná je to generační problém, že tam chybí otcovské vzory a vůbec otcové, kteří dokáží říct ‚až sem a dál už ne‘ a řeknou to láskyplně a bez agrese vůči dítěti. Jsou to takové neohraničené existence, které životem jen tak těkají a vlastně nejsou nikde doma a nikde nekotví, ani sami v sobě,“ říká psychiatr a doplňuje, že ani úplná rodina není zárukou toho, že se v tomto tématu odehraje vše, co se odehrát má.

Jak se s hranicemi zachází v partnerském vztahu a proč nám někdy vztahy opakovaně krachují? Jak téma hranic souvisí s naší sebehodnotou? Můžou se sblížit dva dikobrazi? A jaké hranice má psychiatr Kamil Kalina? Poslechněte si rozhovor o hranicích v terapii i v životě.