Terapie je možnost, jak s lidmi mluvit hodně rychle hodně do hloubky, říká autorka cyklu Moje terapie 2

Terapie a prostor, který nabízí, jsou specifické svým bezpečím a určitou uzavřeností, která právě zmiňovaný prostor spoluvytváří. Dovolit někomu do něj nahlédnout, a dokonce nechat vyprávět obě zúčastněné strany tak může být ohrožující. Přesto jsou lidé, kteří vnímají potřebu o svých potížích a o tom, co jim pomohlo, mluvit, protože věří, že to někomu jinému může pomoci.

„Je to způsob, jak rozšířit povědomí o tom, co je terapie a jak může pomáhat,“ popisuje jeden z hlavních cílů cyklu Zabloudilová. „Myslíme si, že když se o věcech víc mluví, místo aby se tabuizovaly, může se spoustě lidem ulevit,“ říká.

Tvůrci podcastové série Moje terapie. Petr Bouška, Jonáš Zbořil, Apolena Rychlíková, Klára Tasovská, Marika Pecháčková a Táňa Zabloudilová|foto:Barbora Linková,Český rozhlas

Kromě toho, že o zveřejnění svého příběhu přemýšleli klienti, řešili svou účast i jejich terapeuti. „Každý z nich nějak řešil, jestli je to vhodné pro konkrétního klienta, ale třeba i to, co si řeknou kolegové,“ odkrývá přípravy cyklu dramaturgyně.

V druhém cyklu Mojí terapie uslyšíte například příběh ženy s hraniční poruchou osobnosti nebo sedmileté dívky, která ale o sobě vlastně ještě vyprávět neumí, a i sama terapie s dítětem probíhá trochu jinak než s dospělým člověkem.

„Zajímalo nás, jak vlastně funguje terapie dětí, která se děje většinou formou hry,“ uvádí krátce jednotlivé díly Zabloudilová. V dalších dílech pak bude prostor i pro témata úzkostí, sexuálního násilí a vlastní identity.

Z kolika hodin materiálu se připravovaly jednotlivé díly? Jak do natáčení zasáhla jarní vlna pandemie koronaviru? A je terapie skutečně dostupná? Poslechněte si rozhovor s dramaturgyní cyklu Moje terapie 2 Táňou Zabloudilovou.