Tomáš Vaněk mluví o paranoidní schizofrenii: Měl jsem pocit, že přijde konec světa
Tomáš Vaněk si paranoidní schizofrenii diagnostikoval nejprve sám na základě literatury. Když o tom mluvil s psycholožkou či s lidmi ve svém okolí, nikdo jeho sebediagnostiku nereflektoval. Později mu jeho diagnózu potvrdili lékaři.
Na počátku jeho života s paranoidní schizofrenií byly mystické zážitky i experimenty s marihuanou, v psychotické atace pak byl nedobrovolně hospitalizován v Bohnicích na „neklidu“ (oddělení určené akutním psychotickým pacientům). Teď žije už tři roky zase „skoro normální“ život. Svůj příběh vyprávěl Adéle Paulík Lichkové v rozhovoru Diagnózy F.
Co předcházelo vaší první psychotické atace, co se vám odehrávalo v hlavě? Důležitý zážitek před tou atakou byl, když jsem se přestal bavit s přáteli. To bylo způsobeno marihuanou. Nekouřil jsem ji pravidelně a tím spíš na mě měla silný vliv a já jsem pojal přesvědčení, že mě přátelé chtějí zabít, což už byl paranoidní blud. Tři měsíce po tomto zážitku jsem při angíně považoval sám sebe za spasitele, za Ježíše Krista, cítil jsem, jak se zastavuje čas, hrál jsem jakoby adventuru, takže jsem chodil po bytě, přemisťoval jsem předměty, měl jsem pocit, že čas se zastavil a nejdéle do jednoho dne bude konec světa a že já v tom všem sehrávám nějakou podstatnou úlohu…
Když pak přišla z práce moje přítelkyně Anička, která to se mnou všechno vydržela, tu nemoc, a já jsem jí říkal, ať odpojí internet, pochopila, že je se mnou něco v nepořádku a šla volat mé mamce. Ta pak přijela a odvezla mě k doktoru Jarolímkovi, kterého jsem si tak nějak vybral, aby léčil moji nemoc. Ten už ale akorát konstatoval, že je to tak rozvinutá psychotická ataka, že mě nechal odvézt do Bohnic na nedobrovolnou hospitalizaci.
Jak dlouho jste byl hospitalizován a jaké to tam bylo? Byl jsem tam asi dva měsíce, z toho první tři a půl týdne na pavilonu 27, což je pavilon neklidu. Odtamtud si toho moc nepamatuju. Nepamatuju si, jak často za mnou jezdila mamka, vím, že za mnou chodila každý den Anička, nepamatuju si, co všechno jsem jí říkal. Bylo to zřejmě tím, že nejenže mi dali antipsychotika, to znamená léky proti psychóze, ale také uklidňující léky, uklidňující injekce. Ten pavilon je udělaný tak, že tam s lidmi skoro vůbec nemluví, kromě nějakých vizit.
Samozřejmě ošetřovatelé občas prohodí pár slov, za která je člověk vděčný, ale není to ještě udělané tak, aby se s člověkem, který je v psychóze poprvé, hodně mluvilo, aby se mu vysvětlil ten jeho stav, to tam není, to mi tam chybělo. Také si myslím, že když na vizitu přijde primářka s asi dvaceti studenty a vyslechne si, co říkám za nesmysly, a pak zase odejde, že to není ani dobrý příklad pro studenty, jak by se mělo přistupovat k člověku, který zřejmě trpí nějakou nemocí. Ale abych jim jen nekřivdil, ten stav, ve kterém jsem byl, byl hodně zmatený.
Trvalo mi asi měsíc a půl, než bludy začaly ustupovat, to už jsem byl na pavilonu 1 a poté jsem se na vlastní žádost, protože na pavilonu 1 bylo i hodně drogově závislých a já jsem se tam necítil dobře, nechal přemístit na PCP (Psychiatrické centrum Praha). Táta, když za mnou přišel a já byl rozhozený ze změny prostředí, tak mi říkal, že pavilon 27 byl jako vězení, pavilon 1 jako blázinec a PCP vypadá jako nemocnice, ať jsem klidný, že už se to zlepšuje. Tím nechci říkat, že by se na té sedmadvacítce chovali k lidem špatně, ale ty rozhovory tam hodně chybí.
Aktuálně jste tři roky po první a jediné atace pod medikací, která eliminuje pozitivní příznaky nemoci (bludy, halucinace aj.), ale neumí moc léčit ty negativní příznaky (např. nerozhodnost, deprese aj.). Jak se vám s tím žije? Je to těžké. Tak 60 procent onemocnění dopadá na duševně nemocného a 40 procent na jeho okolí, takže je to těžké i pro moje okolí. Po zamedikování se objevily deprese, občas sebevražedné myšlenky, někdy je velmi těžké se k něčemu donutit, zorganizovat si ten den… Já mám teď štěstí, že mám dny dobře naplánované, že se účastním různých projektů pro duševně nemocné, pracoval jsem jako novinář, takže už se to nějak rozběhlo, ale předpokládám, že jsem měl hodně štěstí. V některých regionech, kde chybí následná péče, ta deprese u pacientů může trvat bez přerušení dál a až do další ataky.
Tomáši, když mluvíte o své atace a o svých bludech, tak o nich mluvíte s nadhledem a v realitě. Jaké to pro vás je? Stydíte se za to, když o tom mluvíte s jinými lidmi? Ani ne, já jsem se naučil se za to moc nestydět. Někdy je těžké o tom mluvit s lidmi, kteří o té nemoci ještě nevědí, například když potkám nějakého kamaráda z dětství, ale horší pocity ve mně vyvolává třeba to, že jsem vlivem medikace a deprese ztloustl. Řekl bych, že se víc stydím za to, že jsem po psychóze ztloustl 20 kilo, než za tu nemoc samou. Já také tím, že jsem studoval literaturu, tu nemoc vnímám v kontextu filozofie jako třeba melancholii, posvátné šílenství, mystiku, takže ji vnímám vlastně docela dobře. Není to pro mě jenom schizofrenie, ale zapadá mi to do nějaké delší tradice šílenství, která není zas tak odpudivá, jak by se mohlo zdát.Celý rozhovor si poslechněte zde:
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
