Tragédie televizních rozměrů. Islandem hýbou vulkanické otřesy i vražda mladé ženy

To není začátek další z řady severských krimi sérií, ale popis skutečné události, začátek sledu událostí, který vyústil v největší pátrací akci v historii Islandu. Podobnost s narativy populárních TV formátů je až zarážející, a to i v dílčích zápletkách: do děje vstupuje letecký zásah na palubě plovoucí grónské rybářské lodi, objev většího množství pašovaných drog a zmizení jiné dívky za podobných okolností v dánském přímořském městě. Osm dní mezi 15. a 22. lednem, od vyhlášení pátrání až do nalezení ženina mrtvého těla, plnilo islandská internetová média takřka bezvýhradně obrazové i textové zpravodajství o průběhu vyšetřování, a to i na anglicky psaných zpravodajských serverech. Island totiž patří mezi země s nejnižším počtem násilných trestných činů na světě, považuje se za jednu z nejbezpečnějších krajin vůbec.

Ďáblův ostrov

Nejslavnější islandský autor kriminálních románů Arnaldur Indridason ve svém díle tvrdí, že nejtypičtějším islandským „zločinem“ je zmizení. Důvodem může být touha po sebedestrukci, nezodpovědnost, lehkovážnost; nevyzpytatelný vulkanický terén ledového ostrova snadno pozře člověka, který sejde z cesty. I proto jsou v Arnaldurově tvorbě vraždy prezentovány jako zřídkavé fatální události, zatímco pátrání po pohřešovaných osobách tvoří leitmotiv série románů o detektivu Erlendurovi. Přesmyčkou se pak autor v úvahových pasážích dostává k metaforickému nazírání života jako osamělé cesty, na které jsme vydaní napospas živlům a rozmarům vesmíru. Brakový text povyšuje až na úroveň existenciálního psychologického románu.

Islandská příroda|foto: David Mark

Zmizení Birny Brjánsdóttir se nejčastějšímu vzorci pátrání po pohřešované osobě vymykalo už od počátku, i proto byla reakce médií a veřejnosti tak výrazná. Alternativa únosu a následného násilného činu se stala bohužel více než reálnou. Mladá žena se většinu noci pohybovala na veřejných místech, v reykjavických barech a klubech, naposled byla spatřena na zmiňované hlavní třídě, krátce nato je zaznamenán signál jejího mobilu v oblasti Hafnarfjörduru, načež je telefon manuálně vypnut a tím její stopa mizí.

Policista, média a veřejnost

Mediální exploatace tématu měla v prvních okamžicích po zmizení podobu apelu, zpravodajství se omezovalo na věcnou stránku a pragmatický efekt, sbírání informací od potenciálních svědků událostí. Mimo jiné byl zveřejněn záznam z průmyslových kamer zmiňovaný v úvodu. Novináři se zodpovědně nepouštěli do spekulací, čekalo se na vyjádření policie při ohlášených tiskových konferencích.

Zejména obrazové výjevy z tiskovek opět až neskutečně připomněly fikci krimi TV sérií. Za stolem sedí dva uniformovaní policisté a trojice civilistů. Jedním z nich je vedoucí vyšetřovatel a šéf reykjavické kriminálky v jedné osobě, Grímur Grímsson, jehož samostatné fotografie pak jako by byly odrazem Arnaldurova detektiva Erlendura v matérii reality. Hledí na nás necharismatický muž mírně neupraveného zevnějšku, který není zvyklý na pozornost médií a v očích se mu zračí sveřepost i nezbytná rezervovanost. Nutno také podotknout, že výstupy z tiskovek se omezovaly na strohé, nezbytné konstatování známých faktů a výzvy směřované veřejnosti.

Nic nebude jako dřív

Dva Gróňané, kteří jsou podezřelí ze spáchání násilného zločinu (jeden je stále držen ve vazbě), vinu zatím nepřiznali. Přesný průběh osudových posledních desítek minut Birnina života tak neznáme. A i s ohledem na pietu, by měly být vylíčeny maximálně v průběhu soudního jednání. Otřes, který zažila islandská společnost, ovšem zanechal znatelné stopy, nemluvě o viditelných důsledcích v různých jiných oblastech života.

Mobilizace veřejnosti, do prohledávání oblasti poloostrovu Reykjannes se zapojilo více než 500 lidí, byla na jedné straně důkazem silné lidské solidarity. Na druhou stranu šlo o akt zoufalství, po nálezu stop ženiny krve v autě pronajatém Gróňany, v její bezpečný návrat domů věřil málokdo a k započetí smiřování se s bolestivou ztrátou bylo třeba znát pravdu a nezůstávat v nejistotě.

Skutečnost, že podezřelými jsou grónští občané, měla efekt až na mezinárodní úrovni. Vzájemné vztahy těchto dvou ostrovních zemí, spojených historicky už od dob Vikingů, nepochybně ovlivní. Grónský ministr zahraničí musel na poslední chvíli odsunout příjezd na arktický summit pořádaný v Norsku a zamířil na Island, diplomaticky se vypořádávat s nastalou situací. Nález cca 20 kilogramů hašiše při prohlídce lodi, na níž původně odpluli podezřelí a která patří grónské firmě, mu situaci neusnadnil. Nemluvě o tom, že tento incident možná povede k přehodnocení podmínek celní a námořní politiky Islandu.

Grónsko také trpí

Snad nejbolestivější je však tušené podlomení důvěry ze strany veřejnosti národa, který je Gróňanům jedním z nejbližších, už jen pro sdílenou historickou zkušenost existence pod nadvládou Dánska i relativně nedávno nabytou formu autonomie. Grónsko je krásná země, jejíž bohaté přírodní zdroje přitahují pozornost často bezohledných průmyslových firem, což společně s prudkou proměnou struktury společnosti vedlo k odcizení významné části populace původnímu způsobu života. Výsledkem je vysoký počet sebevražd, které představují seriozní sociální problém a řadí zemi do čela statistik ve světovém měřítku.

Ale také Island se pozorovatelně proměňuje. Vlna turistického ruchu přináší do země nejen finance, ale i masivní příliv návštěvníků. Zatímco ekonomická konjunktura druhé poloviny 20. století byla založena na vývozu a zjednodušeně řečeno rozprodávání přírodního bohatství především z okolních pobřežních vod, poslední roky dělají Islanďani velký byznys doma. Oporou hospodářství, které se stále vzpamatovává z propadu do hlubin bankrotu v roce 2008, se během pár let stal turismus. Situace je až tak „dobrá“, že se v anglicky psaných médiích pravidelně objevují zprávy o tom, že se místnímu hospodářství nedostávají zaměstnanci a bude třeba nabrat zahraniční pracovníky v počtech stovek, až tisíců. Největší rezervy jsou pociťovány ve stavebnictví a turistických službách.

Reykjavík|foto: Andreas Tille

Něco se děje

Turisté, jejichž počet narůstal v posledních letech takřka geometrickou řadou, jsou v celkové mase Islanďany nahlíženi jako jejich ekonomičtí zachránci. Přesto již nějaký čas nenápadně vyvstává otázka, kde vlastně leží bod zlomu, za nějž už není možno jít, aby nebyla nezvratně poškozena islandská příroda a vlastně také i islandská společnost. I dnes je už celkem běžné, že řada soukromých majitelů pozemků, na jejichž půdě se nachází některý z přírodních úkazů (jeskyně, vodopád atd.), zakazují vstup na toto území, protože fluktuace návštěvníků se stala neudržitelná jak pro přírodu, tak pro jejich soukromí. O striktnější zákonné regulaci pohybu v přírodních parcích, jako je Thingvellir, se mluví už nějaký čas a tyto názory získávají stále širší rámec.

Bylo by nezodpovědné na základě jednoho tragického incidentu vyvozovat závěry ohledně změny nálady společnosti a klesající bezpečnosti pohybu po ledovém ráji. K tomu druhému totiž začalo postupně, pozvolna docházet už před Birniným zmizením. Hlavně v podzimních a zimních měsících lze pozorovat stále častější zprávy o dopravních nehodách na silničním okruhu obkružujícím celý ostrov. Nezřídka se objevují i oznámení o pátrání po nezodpovědných turistech, kteří se vydali do rizikových oblastí. Případně už jen konstatování, že ledový oceán si stáhl hazardéra, který se vydal až příliš blízko k divokým vlnám.

Pušky, které nezabíjí

Země ság jako by byla prodchnuta epickým duchem, ve vyhroceném tvořivém kontrastu tu nežijí jen přírodní síly, ale asi i smyšlené a skutečné příběhy a samotní lidé. Jak si jinak vysvětlit procesí postmoderních poutníků přicházejících, aby si obrazně zatančili (nebo lépe řečeno udělali selfie) na bedně s dynamitem. A že i v tak velké zemi osídlené hrstkou domorodců se najednou můžete cítit docela těsně. Surovost zločinu spáchaného na mladé ženě pak v tomto kontextu proto zvláště vyniká, jde o manifestaci zla známou právě hlavně z již zmiňovaných TV sérií, něco, co se ve skutečnosti stávat nemá.

V průběhu periody 10 let mezi roky 2003 až 2012 byly tři, kdy islandská kriminálka dokonce nevyšetřovala ani jednu vraždu. Zdejší policisté nenosí při výkonu povolání pistole. A ačkoli střelnou zbraň (především loveckou) vlastní podle některých statistik až 90 000 Islanďanů, k úrazům způsobeným postřelením zde takřka nedochází.

Ne znamená ne

Problémem byly a v určité formě zůstávají jiné projevy násilí. Naučný film Pálla Óskara a Baldvina Z nazvaný Fáðu já (Get Consent), který vznikl před 4 lety, nám v této souvislosti mnohé napoví. Jeho autoři se totiž edukativní formou snaží především mladým lidem vysvětlit rozdíl mezi dobrovolným a vynucovaným sexem. Právě společensky tolerované a vytěsňované znásilnění je dalším bolestivým symptomem doprovázejícím tragické zmizení mladé ženy.

Na povrch totiž vyplulo obvinění ze znásilnění, kterého byl v Grónsku muž nacházející se momentálně ve vazbě na Islandu zřejmě neoprávněně zproštěn před několika lety. Mrazivou souvislost a zpětnou vazbu nám pak poskytuje výpověď Islanďanky žijící několik desetiletí v Grónsku, která prohlásila, že nepostihované násilí na ženách je zde na takové úrovni závažnosti jako v její domovině v době jejího odchodu.

Pokud tedy fiktivní díla jako krimi TV série často ve vyhrocené podobě tematizují sociálně patologické jevy, působí pak až více než děsivě, když se realita ohne a na chvíli se připodobní fikci. A stejně jako v těch lepších kriminálkách je pak společnost či lokální komunita nucena konfrontovat se s nepříjemnými pravdami, které jsou z různých důvodů přehlíženy a trpěny. Neskutečnou konfúzi reality s fikcí ostatně v tomto případě stvrdil fakt, že islandská veřejnoprávní televize RÚV odsunula začátek vysílání 2. řady seriálu Missing, jejíž úvodní epizoda sugestivně líčící trauma ze zmizení dítěte byla původně naplánována do doby intenzivního pátrání po mladé ženě.