Tři blízcí neznámí: O děsivém zásahu do osudů trojčat ve jménu psychologického výzkumu

Z dokumentu Tři blízcí neznámí
Z dokumentu Tři blízcí neznámí

V roce 1961 se mladé americké studentce po avantýře na maturitním plese narodila trojčata. Dala chlapce k adopci. Tím by příběh mohl skončit, kdyby je však adopční agentura nedala do adopce třem různým rodinám. Chlapci se stali subjekty tajného výzkumu toho, jaký vliv mají na náš život faktory vrozené a za čím stojí výchova. Diagnóza F tentokrát o souvislostech dokumentu Tři blízcí neznámí.

Jak mohou děti prožívat takovou násilnou separaci od svých sourozenců? Jaké to je – dozvědět se v dospělosti, že jste byli součástí „projektu“ a že vám někdo kvůli výzkumu zatajil, že máte sourozence? „O citové vazbě a separační úzkosti se mluví především ve vztahu mezi dítětem a matkou, ale u vícerčat to bezesporu funguje také. Důležité je, jak je tato úzkost opečována,“ říká psycholožka Ilona Preslová. Koneckonců i v českém prostředí dochází k tomu, že jsou sourozenci umisťováni do náhradní rodinné péče zvlášť, neboť kapacita pěstounů či adoptivních rodičů je omezená, zejména jde-li o početnou sourozeneckou skupinu, dvojčata se však zpravidla umisťují do jedné rodiny.

Prožitek toho, že v dospělosti zjistíte, že máte dvojče, je pro většinu lidí asi nepředstavitelný. Může to přinést velkou euforii a radost, ale stejně tak i smutek a trudomyslnost, neboť je toho tolik, co jste spolu neprožili. Další rozměr tomu pak v případě zmiňovaných tří bratrů dodává skutečnost, že byli rozděleni za účelem výzkumu, nikdo z jejich blízkých o tom nevěděl, a oni tak byli po desítky let oběťmi lží a manipulací. „Můžeme si říct, že tehdy byla jiná doba, tolik se neřešila etická témata, ale i tak jde trochu hrůza z toho, že někdo kvůli výzkumu takto ovlivnil lidský osud,“ komentuje psycholožka a upozorňuje na okolnost, že do projektu byly zahrnuty výhradně židovské děti, což je, v té době pár let po válce, také zajímavý fakt.

Děti z ústavní péče: potíže se u nich často očekávají automaticky, říká psycholožka Preslová

Kluk – chlapec

Do ústavní péče se děti v České republice dostávají v situacích, kdy nemají rodiče nebo se o ně rodiče ani jiní rodinní příslušníci z nějakého důvodu nemohou starat a zatím nebyla nalezena vhodná náhradní instituce. Jak se dětem v těchto podmínkách žije a vyrůstá? Odnášejí si do života v důsledku chybějících rodičovských postav sbírku traumat, nebo lze v dětském domově vyrůst v relativně spokojeného jedince?

Jeden ze tří bratrů spáchal v dospělosti sebevraždu. Může to souviset s tím, že byl subjektem výzkumu, nebo s tím, že měl ze všech tří bratrů zřejmě nejpřísnějšího adoptivního otce? A jakou roli v tom všem může hrát medializace toho, co někteří vnímají jako fantastický příběh, zatímco pro aktéry příběhu jde pravděpodobně o velmi bolestnou realitu? Poslechněte si Diagnózu F s psycholožkou Ilonou Preslovou o příběhu zdokumentovaném ve filmu Tří blízcí neznámí.

Adopční agentura v USA rozdělila v 60. letech novorozená trojčata do tří různých rodin, aby mohli psychologové zkoumat (pravděpodobně) vliv výchovy na geneticky stejné jedince. Tři bratři se pak v dospělosti náhodně potkali, což přineslo euforii i smutek. Jaké důsledky může mít taková separace na život oddělených vícerčat a co by je mohlo mírnit? Co s člověkem udělá vědomí, že se stal subjektem výzkumu, aniž by o tom věděl? A hrozí i dnes, že by se něco podobného mohlo stát?